Pražská Akropole padla k nohám Patricka Wolfa
0 Redakce 26.10.2009Páteční večer patřil v rámci naší klubové scény k těm výjimečným. Vystoupila zde mladá britská neopopová hvězda, ´písničkář´ Patrick Wolf. Fronta na šatnu dávala tušit plný dům, díky ní jsem – a musím říct, že rád, propásnul předskokana Burian a tak jsem si vystoupení v mém případě nedávného objevu vychutnat bez rušivých elementů, jak tomu v případě těchto ´supportů´ bývá. Dle reakcí na místě, se mi tato strategie (přijít trochu pozdě) vskutku vyšla.
Chvíli po půl deváté tedy nastoupil sám Wolf v doprovodu skvělé kapely, zvuku a nemohu neznímit i výtečně naladěného publika, jaké jsem na klubové akci nezažil opravdu delší dobu. První songy byly trochu zahřívací, Who Will byla na začátek trochu pompézní, koncert ale nastartoval nádhernou Damaris, jež byla už před koncertem mým soukromým tipem na vrchol večera. Těch bylo ale daleko více. Po zmíněné skladbě už hit střídal hit, za všechny stojí za to vyzdvihnout Pigeon Song, The Sun Is Often Out , nebo Theseus, právě v těchto polohách je jasně cítit Wolfova největší síla. Hlavní část koncertu tvořil materiál z posledních dvou desek, nezapomnělo se ale ani na starší věci a tak žádné z alb nakonec nezůstalo opomenuté, jako bonus zazněla i píseň Careless Talk z filmu The Edge of Love.
Wolf střídal nástroje a ukazoval, že je nejen skvělým zpěvákem, ale i naprosto výtečným instrumentalistou – s patřičnou razancí mlátil do piana, velice přesvědčivá byla i jeho hra na violu, jejíž dynamiku jsem si vskutku užíval například v úžasných skladbách The Stars nebo Paris, pobavila hra na kytartu v ´punkové´ Battle, kde názorně předvedl, že když má člověk hudební cítění v sobě, neznalost hry na nástroj není nikterak omezující – prostě vám v pohodě stačí drtit jednu strunu.
Co však jistě také stojí za zmínku (nošení dříví do lesa v podobě hudebních kvalit, již bylo myslím dost), byla sama osobnost mladého mistra. Patrick se mi zpočátku zdál svým ´typicky britským´ vzezřením (pomineme-li ty vlasy, kostýmy a pompézní gesta během show), trochu nevýrazným, ale jakmile otevřel pusu, aby si jen tak s publikem poklábosil, neznalého naprosto ohromil svým charisma, bezprostředností a humorem..Jako by se té na první pohled chladné britskosti vzdal, však také záhy sám přiznal, že vnitřně se cítí být částečně čechem, protože první členka jeho kapely byla jakási Eva Holečková. Navíc projevil hluboký zájem o naši kulturu, zejména pak folklor, dokonce slíbil, že do příštího českého vystoupení, se naučí nějakou českou lidovku. Zkrátka velmi vřelý a zábavný, přitom duchaplný chlapík. Věřme, že nám tu lidovku přijede zahrát brzy, třeba záhy po vydání příštího alba The Conqueror….tedy do roka a do dne?
LUDĚK KAZDA