Richard Hawley: Nutnost elegantní melancholie
0 Redakce 25.10.2009Neprůsvitné hlubiny melancholie, tanec konce nemožných vztahů, croonerský hlas jak od smokingů Rat Pack z prázdného kasina v Las Vegas, velmi britská elegance Scotta Walkera s ironickými poznámkami bez úsměvu, čistá linka jednoduchosti starých rockabilly nahrávek, modrá zář Roy Orbisona. Propracované atmosférické pasáže.
Decentní nálady, impresionistické balady, a pak nečekaně rozmáchlé gesto až po téměř velké refrény. Svými silnými čtyřmi alby a posledním, silně enigmatickým Truelove´s Gutter si Richard Hawley vybudoval pozici, náročného estéta melancholie bez narcismu a nafoukané teatrálnosti. Obnaženost bez ubrečenosti a naivní roztomilosti teenagera, co je fascinován svojí první depresí.
Richard Hawley přichází z daleka. Se svojí skromnou rockabilly okázalostí, nenápadnou britskou excentričtností, velkou kulturou a zároveň zemitým working class – pro přímé slovo lehce jdoucím – postojem. Narodil se v roce 1967 v strašidelně industriální kotlině Sheffieldu do hudební rodiny. Se zvláštní láskou k rockabilly a country. Richard Hawley: „Naučil jsem se, že i když je rockabilly poměrně jednoduchá hudba, právě její jednoduchost jí dělá velmi těžkou zahrát, aby tam byla ta emoce, energie a čistota sdělení.“ Poté, co se věnoval své indie-brit popové skupině Longpigs, se kterou vydal od roku 1993 tři alba, se připojil ke svému starému kamarádovi Jarvisovi Cockerovi a ve studiu a na podiích pomáhal svou kytarovou hrou u slavných Pulp. „Dobře jsem se tenkrát bavil. Nebyl na mě žádný tlak, protože jsem byl v kapele vzadu. Zachránilo mě to, protože to tenkrát byl díky drogám a chlastu v mé hlavě totální chaos. Ne že bych tenkrát přestal, jen to byla tenkrát větší radost to všechno konzumovat.“
Kromě toho se z Hawleyho stalo kytarové eso, nájemný žoldák, který ve studiu hrál mimo jiné pro Nancy Sinatra, Gwen Stefani, hopsandy z All Saints, R.E.M, Hanka Marvina či Robbieho Williamse. Ale to jsou jen kšefty platící nájem a účty po pubech. Nahrál demo svých písní a přehrál je Cockerovi, bylo mu promptně doporučeno, aby nahrál celé album. „Vždycky jsem psal písničky. Minimálně od 14. let. Vždycky to byli jemné písně. Moc to nesedělo do atmosféry a všeobecné chuti severu Anglie. Byl jsem se svou hudbou vždy za outsidera. Nikdy jsem si moc nevěřil, co se týče sólové kariéry. Pak umřel můj táta…Byl to muzikant. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem musel zpívat své písně. Ne že bych si to vybral, to byla nutnost."
Po nenápadném EP Richard Hawley v roce 2001 nahrál Late Night Final, překrásné album melancholie, rozchodů, osamělých nocí a nadpozemských vokálů mezi Scottem Walkerem a Royem Orbisonem. Tohoto přirovnání se, ale Hawley brání: „Je to hezké přirovnání, ale naše hlasy jsou zcela rozdílné. Nikdy bych nemohl zpívat jako Orbison. Možná se dotýkáme stejných témat a emocí…Pořád je to lepší než, kdyby mě přirovnávali k Wham!.“ Po značném kritickém úspěchu i následující Lowedges s motorkárkářským obalem z roku 2003 potvrdilo, že nešlo o náhodu. Větší instrumentace (twang kytary, nenápadné smyčce, reverb, pedal steel) dodala více barvy do podzimních nálad a chytlavých posmutnělých písní. V černé řece, kde plují Bad Seeds nebo Nick Drake za zvuku ozvěny doo-woopu z 50. let. Album je oslavované jak momentálně zářícími mlaďochy z Arctic Monkeys, tak všemocným anglickým hudebním tiskem. Deska se přitom vyhne pasti nekonečných kompozic a preferuje „klasickou“ stopáž. „Do tří minut se vejde tolik rozdílných věcí,“ vysvětluje umělec. V roce 2005 Richard vydává krásné album Coles Corner, které bylo opožděno díky hašteřivosti vydavatelských firem. Nicméně jde opět o silné dílo, kde elegance, spleen, nostalgie se povyšují díky hudbě k osvobození od bolesti. Rockab, country, balady tu opět jsou, ale tentokrát se objeví dokonce i stín Franka Sinatry v období písní In the Wee Small Hours (konkrétně v písni The Ocean). Tedy rozlet až do 40. let. Richard Hawley je zde více než kdy jindy za croonera. Jakoby se zde hledala definitivní píseň. Hawley: „Přesně tak. Začíná to být obsese. Stále hledám tuhle dokonalost. Jsem si jistý, že to jednou poznám, až na to narazím. Třeba Stardust od Hoagy Carmichael je fantastická. Ale dobrá píseň většinou nestačí. Je potřeba i zvuk. A i když máte melodii, instrumentaci, text, tak nic nemá magii lidského hlasu. Jako Nat King Cole, Elvis, Lee Hazlewood nebo Buddy Holly. Nebo jako desky od Sun Records. Ten zvuk má v sobě něco krásně tajemného.“
Lady´s Bridge (2007) je zcela jasně jeho nejpřístupnější deskou. Singl Tonight the Streets Are Ours, kde se melancholie rockově rozjede do všeobjímajícího refrénu nebo regulérního rockabilly Serious. Nebo smutný otvírák alba Valentine nebo překrásně Roll River Roll, kde straší duchové 50. let. I přes všechny vintage zvuky, Rhodes piána, Gretch kytary, kde se přitlačí na vibra páku, nejde o žádnou retro taxidermii. Písně jsou těžce situované v realitě svým pocitem a feelingem nebo přímo odkazy – všechny názvy alb odkazují na rodný Sheffield – pokřik prodejců nočního vydání novin Sheffield Star (Late Night Final), místní čtvrt (Lowedges), milostné místo, kde si dávají sraz staří i mladí milenci (Coles Corner) nebo most rozdělující chudou a bohatou část města (Lady´s Bridge). Nehledě na to, že nakonec písně Richarda Hawleyeho mají skvělou vlastnost, že fungují mimo čas a prostor. A kontext. Jako všechna dobrá hudba. Nové album Truelove’s Gutter není na první poslech. Jde o nejtemnější a neposmutnělejší album Hawleyho údajně inspirované „nejtěžšími hodinami“ autora a jeho blízkých. V tomto elegantním náhrdelníku pomalých a melancholických písní, bolavých balad rozbitých o hvězdnou romantiku upadající do zdánlivé monotonie.
Ale pomalu se začínají rozvíjet bohaté melodie, rozevírají se před tím přehlédnuté hlubiny, stejně tak diskrétně nápadité aranže. Párkrát sjedete tuto černočernou desku a jste beznadějně chycení. Jde o ohromné, těžce návykové dílo. Kde se tohle u Hawleyho bere? „Miluji klid, noc, noční atmosféry. Samota není něco, po čem bych toužil, ale vlastnost být sám bez toho, abyste se začal nudit, je velmi důležitá. Nedávno jsem procházel obdobím, kdy jsem chtěl přestat s internetem. Jen proto, abych strávil více času se svou ženou a mými třemi dětmi, mými starými přáteli, vychutnat si jednoduché věci života. Ale je to velmi těžké jen tak se odříznout. Žijeme v době, kdy všichni čtou jen titulky a ne knihy. To se mi nelíbí. Ale už když jsem byl malý jsem měl pocit, že jsem mimo a že nepatřím do tohoto světa.“ Nicméně to neodpovídá na otázku proč je Truelove’s Gutter svou střízlivostí a nepropustností tak odlišné od předešlých opusů. A kde se bere touha s přicházejícím uznání a pyramidálně rostoucím počtem posluchačům vymanit se z forem, které tak excelentně vybudoval a všechny nimi nalákal. I když samozřejmě nejde o žádnou komerční sebevraždu. Spíše kladení většího nároku na své dílo.
Richard Hawley pečlivě volí svá slova: „Se svojí hudbou se snažím utéct z celého tohoto cirkusu, kterým se stal svět. Sakra, je třeba zpomalit! Všem doporučuji zpomalit. Coles Corner a Lady’s Bridge byli velmi úspěšné v Anglii. Věřte mi, že by bylo pro mě jednoduché natočit obdobné album kombinující rock a balady. Ale opravdu jsem nechtěl být přistižen jako nějaký umělecký srab, nebo co.“ Kdy studiové eso a jeden z nejdůležitějších a nejlepších skladatelů pozná, kdy píseň je opravdu dobrá? Richard Hawley stydlivě a jasně odpovídá: „To se pozná hned. Když je dobrá tak jí nosím sebou. I několik let. A pak do studia, což je můj oblíbený nástroj. Hraji na basu, kytaru, bicí, klávesy. Všechno zkouším a míchám najednou. V úplném nepořádku. Tak trochu jako William Burroughs, který říkal, že můžete začít psát knihu klidně od konce nebo od prostředku. Pythagoras před třemi tisíci lety přišel na to, že je jenom dvanáct not. Prostě jsou věci bez, kterých se člověk neobejde, ale to neznamená, že by měl poslouchat všechen ten odpad, co se nám snaží prodat!“
TOM KOMÁREK