The Thermals: Punková vřídla
0 Redakce 7.8.2009Pět akordů a jednoduchý rytmus k tomu. Hutch Harris a Kathy Foster skládají podle šablony sloka, refrén, kytara, basa a bicí a nejvíc si dávají záležet na textech. Proto polovina písniček začíná prakticky stejně a liší se až melodií zpěvu. The Thermals nejsou žádní virtuosové a nehledají inspiraci u Meshuggah. Čerpají raději z Green Day a Nirvany, od kterých si na letošním turné půjčují i písničky. Hitovka Basket Case jim jde dobře, veselý a přidrzlý tón se k Harrisovi hodí. Když ale usměvavý, zdravý a vkusně oblečený spustí Cobainovu utahanou Sappy, není to žádná sláva. The Thermals jsou prostě moc nadějní a uvědomělí, aby zvládli zahrát depresivní skladby.
Hutch a Kathy se znají už víc jak deset let, potkali se v kapelách haelah a The Urban Legends. Hutch Harris v Portlandu (stát Oregon) žil a Kathy Foster se tam v roce 1998 přestěhovala. Ten samý rok kromě hudební kariéry odstartovala i svou oděvní značku Daydream Factory, pro kterou navrhuje hlavně trička, ale i další doplňky. Kathy už od počátku zvládala basu i bicí a obojí najednou pak uplatnila v The Thermals. More Parts per Million a jeho následovník Fuckin A se od dnešní tvorby liší hlavně po zvukové stránce. Hutch a Kathy ubrali rozostření na kytarách, přestali vazbit a sáhli taky po jiných nástrojích.
Zásadní album The Body, the Blood, the Machine vyšlo v roce 2006, a nebylo ten rok jediné, které zasáhla náboženská témata. Ve stejný den (22. srpna) jako The Body… vydali Cursive svoje vypořádání s křesťanskou otázkou pod názvem Happy Hollow, kde řeší konflikt Velkého třesku a Bible, homosexuální vztahy mezi knězi, zpovědní tajemství a nesmyslnost víry. These Arms Are Snakes o dva měsíce později pojmenovali desku po Velikonocích a ptali se po tom, jestli mohl Abrahám obětovat svého syna nebo jestli byl Metuzalém unavený.
Hutch Harris svůj nesouhlas s náboženstvím předvedl v příběhu o dvojici utíkající před fanatiky. „Bůh zaplavil zemi, pak ji zapálil a řekl: Bojte se mě, neboť já jsem váš otec. Pamatujte, že nikdo nemůže dýchat pod vodou,“ zpívá se hned v úvodní písni Here’s Your Future. V takovém světě, a to hlavně v USA, je Bůh přítomen až příliš a lidstvo ovládá. The Thermals vzápětí nabízejí paralelu s Noemovou archou: „Stavíme loď, na které Bůh stvoří novou nadřazenou rasu.“ Náboženství se tak mění v nacistickou ideologii: „Hejna kobylek, kříže a svastiky. Sledují nás, sledují nás.“
The Body, the Blood, the Machine na sebe upoutalo pozornostpředevším díky kontroverznímu tématu, hudebně je však dost jednotvárné. V první polovině se ještě najdou zábavné písně jako Here’s Your Future, A Pillar of Salt nebo Returning to the Fold, zbytek je ale už mnohem nudnější a doposlechnete si ho leda tak kvůli textům.
Album natočili Hutch a Kathy sami, na turné si ale sháněli bubeníka. Vyzkoušeli dva, ale ani jeden se nestal plnohodnotným členem kapely. Proto i nové album Now We Can See nahráli ve dvou – Hutch kytary, zbytek Kathy. Produkoval ho texaský hudebník a skladatel John Congleton, který jinak vede alternativní the pAper chAse (viz Sonar 2) a píše hudbu k televizním pořadům. Právě jemu se povedlo desku skvěle sestavit a správně dávkovat hity. Now We Can See neodumírá jako její předchůdce. V polovině sice odpočívá, ale to jenom čerpá síly na nejlepší píseň When I Was Afraid. Přestože tentokrát postrádá ucelený příběh – texty spojuje pouze pohled na minulost a otázka smrti – je to nejucelenější a nejpovedenější nahrávka, která The Thermals vyšla. Možná jim prospěla i změna labelu, od Sub Popu přešli ke Kill Rock Stars. „Sub Pop nám nabídl smlouvu, která se příliš podobala kontraktům od velkých vydavatelství. My jsme chtěli natočit desku, vlastnit ji a jen ji licencovat,“ zdůvodňuje Kathy. V zápětí se našel i bubeník Westin Glass, který doprovází kapelu na letošním turné. Při něm se The Thermals podívají i na pražskou Sedmičku, a to v neděli 9. srpna.
Honza Švelch