Faith No More I.: Špinavci ze zátoky
0 Redakce 20.7.2009Nesnášeli showbusiness, nesnášeli rocková klišé, nesnášeli se mezi sebou a dost špatně snášeli i svoje fanoušky. Byla to nesourodá parta vyděděnců, kteří stáli vždycky mimo všechny populární proudy – a když už jeden nevědomky spustili, hlasitě se od něj distancovali. Nikdy jste nemohli předvídat, jak bude znít jejich další píseň, natož album. Jejich překvapivý comeback tedy vlastně odpovídá jejich nevyzpytatelné nátuře.
„Shit lives forever!“ – refrén Cuckoo For Caca, z alba King For A Day… Fool For A Lifetime
V roce 1998 ve své typicky ironické tiskové zprávě uvedli, že se rozpadají, aby „učinili přítrž všem fámám o tom, že se rozpadají“. O necelých jedenáct let později se dali dohromady a přiznali: „Začínáme si uvědomovat, že jsme za svoji kariéru možná něco udělali správně.“ Co udělali správně před tím, než se rozpadli? A udělali správně, že se dali dohromady? Uběhlo právě tolik času, abychom zjistili, jak důležití byli Faith No More pro rock devadesátých let a jak špatně byli pochopeni.
Ačkoli se do povědomí amerických fanoušků zapsali až albem The Real Thing a ve východní Evropě se prosadili hlavně díky turné s Guns N' Roses v roce 1992, Faith No More to táhli už od poloviny osmdesátých let; pod jiným názvem dokonce od počátku osmdesátých let.
Sejde nám na tom
„Zvlášť dneska lidi od rockové kapely čekají nějaké závažné myšlenky. Ale zároveň nechtějí, aby byla nudná. Myslím, že až nás líp poznají, budou dost zklamaní.“ – Mike Bordin, 1990
Bay Area, oblast okolí San Franciska, stála na hudební scéně trochu stranou – s centry jako L.A. a New York se nemohla rovnat. A tihle tři zanedbaní mladíci – bubeník Mike „Puffy“ Bordin, klávesák Roddy Bottum a basák Billy Gould – byli dokonce na periferii periferie. „Nebyli jsme ani členy místní bohémské kliky, protože jsme byli taková banda špinavců. Byli jsme kluci se slepenými dredy, co kouřili trávu a všechno jim bylo jedno,“ tvrdil Bordin.
Ještě pod názvem Faith No Man začali v jednaosmdesátém hrát nekompromisní post-punk. Jak vzpomínal Billy Gould: „Byli jsme produkt konce sedmdesátých let, spíš punkoví než rock'n'rolloví.“ To vysvětluje mnohé: jejich buřičství i okázalý nezájem o status rockových hvězd. První nahrávky zněly jako Killing Joke či Public Image, Ltd. „Neměli jsme sloky a refrény, byli jsme jak přeskakující deska. Přesto si myslím, že to, co jsme dělali tehdy, je dodnes v jádru toho, co děláme dneska. Uchovali jsme si tu hudební svobodu,“ ohlížel se basák zpátky v době největší slávy své kapely. A skutečně, ačkoli se zvuk neustále měnil, názor zůstával stejný.
V raném období se v kapele vystřídalo několik zpěváků a kytaristů, mimo jiné Mike „The Man“ Morris, Mark Bowen (zvěčněný ve stejnojmenné písni, kterou FNM hrají i na reunionových koncertech), a dokonce Courtney Love, která se skamarádila především s Roddym, jenž se zase přes ní stal blízkým přítelem Kurta Cobaina. Faith No More ale vznikli ve chvíli, kdy kapela nabrala zpěváka Chucka Mosleyho a kytaristu Jima Martina. Mosely byl černoch s jedním velkým dredem a plnou hubou názorů; Jim Martin velký kámoš Cliffa Burtona z Metalliky, zarostlý metalák s neopakovatelně chroustavým zvukem kytary.
První album We Care A Lot trochu rozvířilo vody, ale má všechny nedostatky debutu. Až na pár výjimek je to kuriozita pro sběratele, zvlášť když titulní písničku kapela nahrála znovu na svou druhou deskou Introduce Yourself, první u major labelu (respektive jeho odnože), obvykle mylně považovanou za debut.
Introduce Yourself (1987)
První deska FNM bývá často přehlížena, zvlášť kvůli tomu, že na ní zpívá neurvalý Mosley. Do božského pěvce Pattona má sice daleko, ale jeho ledabylá intonace a šamanské halekání měly taky své kouzlo. V mnoha ohledech dokonce novovlnný zvuk skladeb jako Faster Disco odpovídá dnešnímu osmdesátkovému retro fetiši. Především jsou tu ale strhující písně. Z anti-geldofovského popěvku We Care A Lot se po právu stala hymna. R'n'R s nenucenými přechody mezi metalem, punkem a rapem nebo dokonale vypočítaná Chinese Arithmetic s úvodními klávesami á la Roxy Music a nelítostným thrashovým refrénem. Poslouchejte basu a budete osvíceni.
Špindírové na MTV
„Zníme tak, jak zníme, protože jsme všichni tvrdohlaví a jdeme pěti různými směry namísto jednoho.“ – Mike Patton, 1990
Díky Introduce Yourself se Faith No More dostali na první mezinárodní turné, a především anglický Kerrang! je propagoval, jak mohl. Vypadalo to nadějně, ale Chuck Mosley začal být najednou příliš nonkonformní i pro Faith No More. Snad bral víc drog, než bylo zvykem, snad došlo k neshodám ohledně hudebního směřování. Nejdůležitějším důvodem pro jeho vyhazov však bylo to, že na kapelu kašlal. „S Chuckem to nikam nevedlo,“ prohlásil Bordin, „bylo to jako otravná práce, jako dělat v McDonaldu.“ Chuck byl vyhoštěn a postupně upadl v zapomnění. V devadesátých letech měl poměrně vtipnou kapelu Cement, nyní mu má vyjít sólové album Will Rap Over Hard Rock For Food.
FNM ale nikdy nebyli kapela postavená okolo zpěváka. Třetí album The Real Thing dokonce nejdřív nahráli instrumentálně od první do poslední sekundy a teprve pak hledali zpěváka, který se do něj trefí. Na scénu přichází Mike Patton, dvacetiletý hejsek ze zapadlého městečka Eureka, které proslulo díky srážkám ekologických aktivistů a místních dřevorubců: „Ti dřevorubci jsou totální magoři. Lidi na protest seděli v korunách stromů a oni ty stromy porazili i s nimi. Prostě bomba!“
Jim Martin Pattona našel na demokazetě ultrabizarního seskupení Mr. Bungle, jež tehdy podle Pattonových slov hrálo „Laurel-a-Hardy metal“. Jak vzpomíná Mike Bordin: „Vyzkoušeli jsme pár lidí a oni prostě nechápali, o co nám jde. Patton na to ale hned skočil a okamžitě mu sepnulo. Během týdne napsal všechny texty. Je to přirozený talent.“
Patton byl zajisté génius, ale i typický kluk z předměstí, předávkovaný pornem, videohrami s ježkem Sonikem, debilními kreslenými seriály a reklamami. Jako protilátku si vymyslel zvrhlý, dokonale obscénní svět ve vlastní hlavě. Jeho pěvecký projev na první dojem působí uhlazeně, téměř chlapecky – dokud si neuvědomíte, že třeba v Zombie Eaters zpívá „Obejmi mě a polib mě – a pak mi utři zadek a pochčij mě“.
Určitě to ale byla i Pattonova sympatická tvářička (která mezi ostatními, už tehdy řádně opotřebovanými členy vážně zářila), která Faith No More náhle katapultovala ke slávě. Singl Epic se stal obrovským hitem dokonce i na MTV a kapela si zajistila předskakování s Metallikou a Guns N' Roses. Představte si tehdejší rockovou scénu: vedle hipíků z Jane's Addiction a citlivých chlapců z R.E.M. v mainstreamovém rocku v podstatě neexistovala alternativa k glam rocku a natupírovanému metalu. Do toho přišli cyničtí Faith No More, otrkaní léty nezájmu v San Francisku a vycházející z extremistického post-punku. Začalo se jim říkat „alternativní metal“. „Nejsme ale metalová kapela, protože nemáme v každý písni masturbační sóla a protože u nás nějaký debil nezpívá pseudo-operu,“ vysvětloval Puffy Bordin. „Jsme spíš vyhulení špindírové!“
-front.jpg)
The Real Thing (1989)
Komerčně nejúspěšnější a nejpopovější album FNM. Za úspěch paradoxně vděčí tomu, že Patton teprve přišel do kapely a neměl čas rozvinout své pozdější úchylky. Časová tíseň navíc kapelu přinutila soustředit se na to, aby především napsala smysluplné písničky. A ty tu byly, a navíc zněly jako nic předtím. Falling To Pieces je vytříbený pop song s epickými klávesami a fenomenální basou, nedoceněná Edge Of The World předjímá všechny pozdější experimenty s lounge music a soulem. Na druhou stranu, rapování v Epic už dnes zní nejapně a tehdy ještě nevyzpívaný Patton na celé desce nepříjemně mečí. The Real Thing byl sice pro FNM obrovský úspěch, ale taky jde o desku, která je na rozdíl od ostatních zakletá v době svého vydání. Kapelám, které se velkohubě hlásily k odkazu FNM (Limp Bizkit, Korn), ovšem zpravidla nedošlo, že tu jde o víc než jen rapování do rockových riffů.
Vyhulení špindírové byli záhy nominovaní na Grammy a dostali platinovou desku. Namísto aby pokračovali v krasojízdě, zcela se poddali svým obscénním vrtochům. O spánkové deprivaci, šokové terapii, fekáliích a dechovkových coververzích Dead Kennedys si přečtete v druhém dílu naší biografie.
JAROSLAV ŠVELCH