Kauza: Superskupiny aneb Velké očekávání a rozpačité výsledky?
0 Redakce 23.3.2009Jack White nedávno oznámil vznik nové garážové superskupiny The Dead Weather s Alison z The Kills. Ono už jeho The Raconteurs superskupinou zcela jistě je. Jakoby každá doba a směr měla svojí superskupinu složenou ze slavných členů, kteří na chvíli spojí své síly k vytvoření „velkého díla“. Bohužel co na papíře (a v imaginaci aktérů a publika) vypadá jako geniální kombinace, je nejednou velkým zklamáním. Jakoby velká ega, zažité metody, tlak okolí, úzce zaměřený talent, velké sumy ve hře a nabité diáře byly nepřekonatelnou překážkou. Existují ale i výjimky. Zrekapitulujme.
Hudebníci spolu jammovali odjakživa. Vždy je zajímavé vidět jak, je na tom druhý, něco se přiučit a sledovat, kam se společně dostanete. Jazzové hvězdy spolu nejednou vystupovali nebo nahrávali, ale nikdy se tomu neříkalo „superskupina“. Tento termín se začal používat ke konci 60. let, údajně dle alba studiových hudebníků vedených klávesákem Al Kooperem Super Session. Na plno se spojoval se skupinami jako Crosby, Stills, and Nash (členové z Hollies, Buffalo Springfield a Byrds), ale dost možná první opravdovou „superskupinou“ byli Cream, vzhledem k tomu, že Eric Clapton, Jack Bruce a Ginger Baker již byly etablované hvězdy, když v roce 1966 začaly. Zkusme nyní vzpomenout nejvýraznější superskupiny své doby a zhodnotit je.
The Cream: Sunshine Of Your Love
V roce 1969 opět Eric Clapton založil Blind Faith s Gingerem Bakerem, Steve Windwoodem (Traffic) a Ricem Grechem (Family). Publikum a nahrávací firma byli nadšení a tak hlasitě volali a tlačili na „Super Cream“, že znechucený Clapton zůstal na půl cesty a album je bohužel nedotažené a dost rozpačité. Je třeba uznat, že úspěchu příliš nepomohl podivný, mírně pedofilní obal znázorňující předpubertální děvčátko se stříbrným falusem v ruce. 70. léta byla ve znamení superskupin. Většina se víceméně skládala z již řádně protřelých hudebníků s bohatými zkušenostmi, jako Deep Purple, Led Zeppelin, Cactus et consores. Ale k jasným kandidátům. Jak již název napovídá Emerson, Lake & Palmer se skládal z členů Nice, King Crimson a Atomic Rooster. Skupina produkovala to, čemu se říká progresivní rock, se vším co k tomu patří, prodali miliony desek a podnítili punkery, aby popadli kytary a svrhli je z hitparád. Častý problém superskupin složených z veteránů 60. let je, že se příliš hledí na hráčskou virtuozitu, exbicionismus a fatálně se zanedbává samotná kvalita písně. To je případ Ginger Baker's Air Force nebo Captain Beyond.
V roce 1973 se objevili Journey složení z bývalých členů kapely Santany. Opět mega úspěšní, ale co se týče dobrého vkusu, jejich „power balady“ vyžadují opravdu silnější žaludek. Ve stejném roce se objevili hard rockoví Bad Company, kde se ohnivý pěvec Paul Rodgers (ex. Free) spojil s muzikanty z kapel Mott the Hoople a King Crimson. Jejich debut vedený singlem Can't Get Enough se umístil na prvním místě americké hitparády a jejich zdravě přízemní tvrdý rock´n´roll s bluesovými konturami sklidil uznalé kritiky.
Blind Faith: Can't Find My Way Home
Punk si dal za úkol skoncovat s nafoukanými exhibicionistickými milionářskými hvězdami, jež si na stadionech hrály nekonečná sóla v rytířském brnění. Ale hned po odeznění první vlny a rozpadu svých domovských skupin se logicky zkouší různé kombinace členů slavných kapel s tím, že možná z toho něco vznikne. Většinou zůstalo jen u řečí a z volných hudebníků většinou profitovali sólisti jako Iggy Pop, kteří houfně angažovali ty méně úspěšné do svých doprovodných souborů. Občas se objeví krátkodobá, čistě anekdotická záležitost jako například skupina složená ze Steva Jonese, Paula Cooka (Sex Pistols) a Paula Simenona (The Clash) pro účel zapomenutého filmu Ladies and Gentlemen, The Fabulous Stains z roku 1981.
The Professionals: Join The Professionals
Opravdová punková super skupina byli Lords of New Church založeni v roce 1982 zpěvákem Dead Boys Stiv Batorsem a zběsilým kytaristou The Damned Brianem Jamesem. Post-punk natřený gotickou a psychobilly černou za pomocí členů Sham 69 a The Barracudas. Jejich energetické koncerty a vydařené desky jim zajistili velkou popularitu, doslova dodali druhý dech, a na rozdíl od kolegů i určitý zietgeist. 80. léta jsou ale také přeplácaní, nafoukaní prog rockeři z minulé dekády Asia, složení z Yes, King Crimson, Uriah Heep a Carla Palmera.
Post-punk byl svědkem projektu The Glove z roku 1983, kde se sešel Robert Smith (The Cure) se Stevem Severinem ze Siouxie and the Banshees. Výsledkem byl podařený a experimentální mix psychedelie, new wave a gotiky. Ne náhodou má jejich deska Blue Sunshine své oddané příznivce. Je otázkou zdali se to dá brát za skupinu nebo jen kolaboraci mezi dvěma solovými umělci. Do této kategorie patří dále velmi povedené kolaborace mezi Iggy Popem a Davidem Bowiem, Lou Reedem a Johnem Calem nebo Nikki Suddenem a Rolandem S. Howardem. Některé projekty zase dopadly přinejmenším rozpačitě, jako třeba Frank Zappa s Captain Beefheartem nebo Elvis Costello s veteránem elegantních popových melodií Burtem Bacharachem.
Lords Of The New Church: Method Of To My Madness
Někdy slavná kapela (většinou bez zpěváka) natočí album a vyjede na turné se starším kolegou. Jako třeba R.E.M, kteří s Warrenem Zevonem vyjeli pod jménem Hindu Love Gods nebo Pearl Jam s kmotrem Neilem Youngem v období Mirror Ball. Jimmy Page se pokoušel o comeback s Paulem Rodgersem pod hlavičkou The Firm v polovině 80. let. Finančně úspěšně, ale poukazující na vyschlou inspiraci a ne příliš chytré nápady spálené nejspíš během křižování s Led Zeppelin.
To, že se spojí velcí talenti, osobnosti, co napsaly na desítky nezapomenutelných písní, v žádném případě neznamená, že společně budou chrlit jednu perlu za druhou. Dokazují to za všechny tyto dvě super skupiny generačních bardů. V roce 1985 pod vlivem „country outlaw vlny“ se založilo uskupení The Highwaymen – Johnny Cash, Waylon Jennings, Willie Nelson a Kris Kristofferson. Žádné zázraky se nekonaly, kolty zrezly a psanecké pravdy se minuly cílem. Co funguje během jedné písně, během ceremonie předávání Grammy, ještě nemusí fungovat na desce. Stejný případ je doslova „dream team“ Traveling Wilburys ve složení Bob Dylan, Roy Orbison, George Harrison, Tom Petty a Jeff Lyne (ELO). Až na pár záblesků jde bohužel jen o nezávaznou srandu starších pánů, kteří se baví nad narychlo (ne)dopsanými písničkami. Velká škoda. Konec 80. let uzavírá příjemný lehce taneční-lehce kytarový projekt Electronic Johnnyho Marra (The Smiths) a Bernarda Sumnera (New Order). Velký kritický a komerční úspěch, který vydržel tři vyrovnaná alba.
Electronic: Out of My League (live)
Grunge, jakožto směr vzešlý z klubů si potrpěl na různé boční projekty, experimenty, kolaborace a i superskupiny (i když se tomu označení samozřejmě bránil). Už v roce 1990 se pod vlivem smutné zprávy o předávkování zpěváka Andrewa Wooda z Mother Love Bone rozhodli komplet členové Soundgarden a Pearl Jam založit kapelu Temple of the Dog jako jednorázový tribute zemřelému příteli. Zajímavé je, že pro pearljamovské Eddieho Veddera a Mika McCreadyho to byla první zkušenost ve studiu. Výsledek je velmi melodický a méně tvrdý než domácí skupiny aktérů. Album nejprve propadlo, ale po mega úspěchu Pearl Jam bylo znovu vydáno a stalo se šlágrem.
Další super-grunge-skupinou jsou Mad Season spojující zpěváka Staleyho z Alice In Chains, kytaristu Pearl Jam McCreadyho a bubeníka ze Screaming Trees. „Cream“ této éry se velmi dobře postarali o soundtrack k filmu Backbeat mapující začátky Beatles v Hamburgu v provedení členů Nirvany, Sonic Youth, R.E.M., Afghan Whigs, Soul Asylum a Gumball, kteří se s očividnou radostí pouští do syrových verzí archetypálních rock´n´rollů.
Backbeat Band: Money & Long Tall Sally
Dokonce i dnes plně etablování Foo Fighters měli na sobě díky účasti Pata Smeara z legendárních punkerů The Germs nálepku superskupiny. Ke všem úletům a sebepodivnějším experimentům nakloněn Mike Patton v roce 1998 sestavil spolek Fantomas společně s řeznickým bubeníkem ze Slayer Davem Lombardem, Buzzem Osbornem z Melvins a Dunnem z Mr.Bungle. Spolek má již za sebou čtyři alba podivných koláží, tvrdých rifů, epileptických bubnů a zcela originálního přístupu k hudbě sloužící jako ilustrace k imaginárnímu komiksu.
Když z kraje roku 2000 pronikli zprávy, že členové Rage Against The Machine zkouší ze zpěvákem Chrisem Cornellem ze Soundgarden všichni skákali dva metry vysoko a (pochopitelně) očekávali bombu, která bude kombinovat moderní dravost RATM a nadpozemské vokální rozlety ve stylu Led Zeppelin. Výsledek Audioslave bylo velké, unavené, energii sající zklamání. Což nejspíše pochopili i samotní muzikanti, když to v tichosti po třech albech před dvěma roky zabalili a každý šel svou cestou.
Audioslave: I Am The Highway Live
O poznání úspěšnější byli Velvet Revolver nebo-li Guns N´Roses plus zpěvák Stone Temple Pilots Scott Weiland zápasící se svými toxickými démony. Pro Slashe a Duffa to byl opětovný vzestup na vrchol, desky (i když občas koketující s autoparodií) rockují a je to všeobecný (k zlosti Axla Rosa) úspěch. To i přesto, že po dvou deskách odchází Weiland a kapela se rozhodla pokračovat bez něj. Mimochodem Duff z GN´R byl také součástí superkapel Neurotic Outsiders se Steve Jonesem (Sex Pistols) a Mad For The Racket s Wayne Kramerem (MC5), Brianem Jamesem (The Damned) a Clemem Burkem z Blondie. Deska vyšla na obskurním labelu a je velmi těžce sehnatelná.
Velvet Revolver: Set Me Free
V tomto článku se snažím vzpomínat opravdu slavné „superskupiny“. Je celý spodní proud superskupin sestavený z „polo-legend“ každé doby a stylu, které objíždějí mizerné kluby a hospody a přehrávájí libovolné best-of své éry za pivo. Když shrneme většinu superskupin, docházím k závěru, že celá věc vězí v chemii uvnitř. Nelze postavit kapelu jen ze samých Johnů Lennonů. Je potřeba také Ringo. Skupina je věc velmi křehká. Také nemůžete postavit fotbalový tým jen ze samých útočníků. Nebo brankářů. A především, co je zábavné na pódiu při jammování, ještě není zárukou dobrých nových písní a nezapomenutelných desek.
TOM KOMÁREK