Q-Tip: Pouť hip hopového umělce pokračuje
0 Redakce 27.11.2008Q-Tip právě vydává druhou sólovou desku The Renaissance. Proč to jednomu z nejlepších rapperů a producentů hip hopové historie trvalo bezmála deset let? Co dělal mezi tím? A odkud vlastně přišel?
Fakt, že byl v devadesátých letech vůdčí osobností legendárního tria A Tribe Called Quest (ATCQ) už mu nikdo neodpáře. Tenhle brýlatý rapper-intelektuál a jeho kolegové Phife Dawg a Ali Shaheed Muhammad mají na kontě pět desek, z nichž minimálně dvě patří do hip hopové síně slávy.
Jonathan Davis alias Q-Tip se narodil v roce 1970 v newyorkské čtvrti Queens (od toho prý pochází Q v jeho přezdívce) a scénář vzniku jeho domovské skupiny je podobný jako u mnoha jiných rapových partiček. Letopočet ATCQ se píše od roku 1985 a místem setkání je střední škola. Tady se Q-Tip seznamuje s Alim, který bude v kapele působit jako dj a producent. Přidává se Tipův kamarád Phife, se kterým se budou spravedlivě dělit o mikrofon a čtvrtým členem se stává Jarobi White, který se ale objeví pouze na první desce. Nejdřív si říkají Quest, ale jejich kolegové ze střední školy Jungle Brothers jim prodlužují jméno o přívlastek A Tribe Called. Právě na debutové desce téhle spřízněné kapely si můžete poslechnout mladičkého Q-Tipa rapujícího v úvodu skladby Black Is Black.
Neskrývané ambice
ATCQ se stávají součástí newyorkské hip hopové komunity nazvané The Native Tongues. Je to seskupení kapel a hudebníků jako Jungle Brothers, De la Soul nebo Afrika Bambaata. Jejich cílem je vytvořit novou odnož, která vytvoří alternativu tvrdému pouličnímu hip hopu plnému násilí. Navzájem se podporují, společně koncertují a získávají si stále větší pozornost. Prvním průlomem se stává album 3Feet High and Rising od De la Soul, pozitivní a hravá deska plná samplů z disca, soulu i country, na které se jako host objevuje také Q-Tip.
ATCQ: Bonita Applebum (People´s Instinctive Travels and Paths of Rhythm, 1990)
Také díky vyhlášeným živým vystoupením se v roce 1989 objevuje nabídka smlouvy od vydavatelství Jive Records, u kterého skupina zůstane po celou dobu své existence. Nejdřív vypustí do éteru singly Description of a Fool a I Left My Wallet in El Segundo, které v roce 1990 následuje debutové album People´s Instinctive Travels and Paths of Rhythm. Dlouhý název a úvodní bezmála osmiminutový track předznamenávají vysoké umělecké ambice a snahu odlišit se od agresivního hip hopového mainstreamu. A daří se jim to. Následují své předchůdce De la Soul a vybírají z pestrého spektra jazzových a funkových samplů. Není pro ně ale problém zakomponovat do tracku Can I Kick It úryvek ze skladby Take a Walk on the Outside od Lou Reeda. Na tehdejší dobu je to revoluční krok. Texty, které mají na svědomí Q-Tip a Phife, jsou nápadité, inteligentní a oba jsou sehraní jako málokdo. Nikdy se ale neberou příliš vážně, a tak jsou schopní rapovat třeba o tom, že kvůli cholesterolu nejedí vajíčka (Ham and Eggs). Album je možná až příliš pestré a nekonzistentní, i tak jde ale o klasiku, která předznamenává, že se ještě budou dít velké věci.
Pět alb a dost
Následující deska The Low End Theory (1991) se oprávněně řadí mezi vůbec nejlepší alba v historii hip hopu. Dokonalé zasnoubení jazzu a rapu vás zasáhne už s prvními tóny kontrabasu v úvodní skladbě Excursions. Propracované rytmické podklady, úsporná a chirurgicky přesná práce se samply, pro které si chodí do jazzu a funku sedmdesátých let (od Arta Blakeyho, Minnie Riperton až po Weather Report), to vše zní ještě dnes svěže a nadčasově. Oba rappeři spolu vedou dialog, spíš než že by se jen tak ledabyle střídali (Check the Rhime). V té době si Q-Tip osvojuje svou druhou přezdívku, the Abstract.
Třetí deska Midnight Marauders (1993) pokračuje v nastavené koncepci a je skoro stejně dobrá jako ta předchozí. Stává se jejich nejprodávanějším počinem, a to hlavně díky hitu Award Tour. Rozhovory, které mezi sebou vedou Q-Tip a Phife jsou zase o krok dál a řeší i vážnější témata, jako používání „slova na N“ (Sucka Nigga). Další skvělé album. Dnes už je jasné, odkud partičky jako The Roots, Kanye West nebo The Neptunes berou inspiraci.
ATCQ: World Tour (Midnight Marauders, 1993)
O jejich vlivu na současnou tvář hip hopu svědčí i fakt, že se na čtvrté desce spojili s dnes již zesnulým producentem J Dillou. Rodák z Detroitu a člen tria Slum Village se podílel na několika skladbách a společně s Alim a Q-Tipem vytvořili skladatelský tým The Ummah, který dělal hudbu třeba pro Janet Jackson nebo D´Angela. Paradoxní je, že s příchodem posily, která tak zásadně ovlivnila dnešní hip hopový underground, se album Beats, Rhymes and Life (1996) stalo jejich nejslabším dílem. Možná kvůli vyčerpávajícímu koncertování tu rappeři působí trochu unaveně. Pořád je to ale docela příjemný jazz-rap. Někdy v té době Q-Tip přechází k islámu a mění si své občanské jméno na Kamaal Ibn John Fareed.
Páté album The Love Movement (1998) má být koncepční a pojítkem tu je, jak název napovídá, téma lásky. Kvalitní a propracovaná deska, na které se vedle tradičních jazzových nálad objevuje náznaky R&B, které neurazí. Desce není skoro co vytknout, snad jen po čase trochu monotónní zvuk. Co však skupině mnozí vytýkali a dodnes vytýkají, byl náhlý rozpad.
Místy trnitá sólová cesta
ATCQ se stali minulostí, ačkoli se v novém tisíciletí několikrát sešli a vyprodali pár nárazových koncertů. Něco se proslýchalo o plánovaném albu, to je ale v současné době zřejmě u ledu. Každý z členů se tedy vydal vlastní cestou a nejvíc na očích je bezpochyby Q-Tip. Alespoň většinou.
Q-Tip: Let´s Ride (Amplified, 1999)
Už rok po rozpadu vychází jeho sólový debut Amplified (1999), tentokrát už u vydavatelství Arista. Bezpochyby jde o kvalitní práci srovnatelnou s čímkoli, co udělal pod hlavičkou ATCQ. Devadesát procent materiálu produkoval opět společně s J Dillou, který tehdy vstupoval do svého nejplodnějšího a nejinovativnějšího období. Jazzy a funky samply jsou samozřejmostí, používají se ale minimalisticky. Zvuk je orientovaný víc na taneční parket než šedou kůru mozkovou, to je ale v případě Q-Tipa docela příjemná změna.
Všechno tedy nasvědčuje tomu, že má v sólové kariéře dobře našlápnuto, a tak se tentokrát pouští do umělecky více ambiciózního projektu. Samply vyměnil za jazzové hudebníky, ukázal, že umí nejen rapovat, ale i zpívat a v roce 2002 natočil druhou sólovku Kamaal the Abstract. Natočil, ale nevydal. Vydavatelství Arista považovalo výsledný materiál za nekomerční a tedy neprodejný a nakonec došlo pouze k tomu, že se rozeslaly promo verze novinářům. A ti si desku v recenzích nemohli vynachválit. Možná také díky nim se dostala na internet a nakonec i k fanouškům. Tahle fůze skutečného jazzu a Q-Tipových nových vokálních poloh je podle mého soudu jeho vůbec nejlepší práce. Fakt, že tohle album nikdy nevyšlo, pak nelze nazvat než skutečnou hudební tragédií. Q-Tip se zmínil, že usiluje o získání práv na nahraný materiál, aby jej mohl vydat. K ničemu takovému ale zatím nedošlo.
Q-Tip: Getting Up (Renaissance, 2008)
Chuť si spravil alespoň hostováním na podobně zaměřené desce jazzového trumpetisty Roye Hargrova nazvané Hardgroove (2003) nebo v hitovce Galvanize od Chemical Brothers z alba Push the Button (2005). Teprve letos se mu podařilo vydat druhou sólovku The Renaissance, která vyšla shodou okolností v den amerických voleb. Logicky přešel k novému vydavatelství Universal Motown a vyvaroval se přílišných experimentů. To ale neznamená, že by se uchýlil ke kompromisům. Nová deska je naprosto v souladu se vším, co kdy Q-Tip udělal, a přece v mnohém nová. Jsme na ní svědky obrození skutečného hip hopového umělce.
MARTIN VEJVODA (foto: MySpace umělce)