Richard Hell: Tolik zajímavého se dá dělat a zbývá tak málo času
0 Redakce 9.11.2008Vynálezce punkové estetiky, myšlenky znovu se vymyslet a působit na zhypnotizované publikum prostřednictvím poetického nihilismu a rock´n´rollu, Richard Hell (58) se v dnešní době převážně věnuje poezii a literatuře. Stále bydlí v newyorské East Village na dvanácté ulici v domě, který předtím obývali Allen Ginsberg s Peterem Orlovským a dříve zde kuli pikle Kerouack s Burroughsem. Zde mě zdravý a dobře vypadající básník posadil před skleníci vody a pustili jsme se do konverzace.
Považoval jste se především za spisovatele, když jste se poprvé začal zabývat uměním?
Když jsem seknul s hudbou, tak jsem došel k závěru, že by mě více uspokojovalo být spisovatelem. Ale nepřemýšlel jsem o sobě takto, když jsem deset let dělal hudbu, psal písně a nahrával. Byl jsem rád, že mám hudbu a vedle toho můžu psát. A dělat rozhovory. Protože u toho také člověk zapojuje svojí představivost. (Smích) Když jsem začínal s hudbou, tak jsem naopak svoje psaní zakrýval, protože by to mohlo vypadat dost nafoukaně. Nechtěl jsem, aby si lidé mysleli, že jsem spisovatel, co začal jen tak z hecu dělat rock´n´roll. Lidé by mě brali méně vážně. A měl jsem pravdu, když se to provalilo, tak na mě začali pohlížet ještě s menším respektem.
Pamatujete si, co jste poprvé napsal?
Když jsem byl v šesté třídě, to mi bylo tak deset, jedenáct, tak mi můj učitel dal možnost místo psaní úkolů psát povídky, které jsem už tenkrát pořád psal. Co si pamatuji, tak jsem vždycky psal, protože jsem hrozně rád četl. Funguji tak, že když vidím něco, co dělají ostatní a vzrušuje mě to, tak to jdu dělat také. Měl jsem a pořád mám ohromnou představivost. Jako lidi co rádi koukají na atletiku a představují si, že jsou těmi atlety. (Smích) Rád běhám, začal jsem asi před patnácti lety, ve čtyřicítce a zcela upřímně jsem si říkal – „Hele támhle ti trenéři, určitě si mě všimnou a pošlou na olympiádu!“ (Smích) Mám prostě silnou představivost. Stejné to bylo s rock´n´rollem. Už mě štvalo, že se s poezií nikam nedostávám dál. Nechtěl jsem trávit čas čtením pro pár lidí. Když jsem v desáté třídě začal trochu ohmatávat poezii a moc jsem o tom nevěděl, tak jsem narazil na knížky Williamse Carlose Williamse a říkal jsem si, tak tohle můžu taky napsat! (Smích)
Richard Hell (vl. jménem Richard Meyer, narozen 2.1. 1949 v Lexingtonu, Kentucky) je americký hudebník, textař, básník, spisovatel, esejista, filmový kritik a vydavatel. Je považován za tvůrce punkové estetiky a myšlenek ovlivňující anglický punk. Nedodělal střední školu, ale již brzy psal a vydával poetické časopisy. Společně se svým kamarádem Tomem Verlainem založili vlivné a jedinečné skupiny Neon Boys a Television. Po jejich rozepři se Hell mihnul v kapele Heardbreakers Johnnyho Thunderse, ale později zakladá skupinu The Voivoids, s kterými vydává přelomové, manifestační a stále fascinující album Blank Generation (1977) patřící mezi nejlepší nahrávky všech dob. Po albech Destiny Street (1982) a R.I.P (1984) zanechává hudby a věnuje se psaní. Vydal nespočet kultovních básnických sbírek a romány Go Now (1996) a Godlike (2005). Spolupracoval s členy Sonic Youth na projektu Dim Stars, s kterými natočil jedno album. Richard Hell se těší dobrému zdraví, žije, běhá a tvoří v New Yorku.
Velmi brzo jste začal vydávat svůj vlastní poetický časopis ve velmi samizdatových, D.I.Y podmínkách.
S kamarádem jsme začali kolem osmnácti vydávat vlastní časopisy a pak, když jsem přijel do New Yorku, jsem to více rozjel. Právě teď píšu o tomto období ve své biografii. Tenkrát existovala undergroundová poetická scéna, ale nikdy jsem tam nepatřil. Tu scénu popisuji v knize Godlike, ale vše jsem si vymyslel, protože jsem jí tenkrát neznal. Já byl dost solitér a takoví byli lidé v mém okolí. Já, Tom Verlaine, Patti Smith jsme nepatřili do žádného uskupení, i když jsme měli samozřejmě obdobné pocity. Já chtěl dělat něco přímějšího, co bude mít větší dopad. Málo lidí četlo a čte poezii. Kromě básníků a univerzitních kruhů. Poezie pro mě byla a je velmi důležitá, ale je to strašně specializující, esoterický žánr. Je to jako nějaké extrémně osobní hobby. Jak pozorování ptáků nebo sbírání starých pohlednic. Je to velmi obohacující, zajímavé, přináší to radost, ale není to něco, co byste měli společné s většinou lidí. Chtěl jsem mít větší sílu dotknout se jich.
Richard Hell & Voidoids: Blank Generation
Jedna z prvních kolaborací s Tomem Verlainem byla sbírka Wanna Go Out? Pod ženským jménem Theresa Stern. Jak vás napadlo psát z ženského pohledu? Je to obdobné jako korejská milostná poezie nebo tam byl vliv Duchampovsko-warholovského transvestitismu?
Fakt, že to byla žena, je víceméně irelevantní. To přišlo až na konec. Takový vtipný závěrečný převrat. Začali jsme to psát dohromady s Tomem a mě došlo, že to je zcela rozdílné od toho, co jsme psali každý zvlášť. Přišlo mi zajímavé vytvořit zcela jinou a velmi silnou identitu. Vymyslel jsem, že to je žena, napsal její životopis a vytvořili jsme její fotku z juxtapozice mé a Tomovi tváře. Pravda, když jsme to vydali v roce 1971, tak radikální feminismus, glam rock, Warholovi filmy s transvestitama byly ve vzduchu. Kniha vyšla, nebyla distribuce, prodalo se pár kousků a nikdo o nás nevěděl. Až když jsme byli trochu známější, tak jsem společně s Mary Harron (dnes režisérka a scenáristka. Např. American Psycho nebo The Notorius Betty Page.- poz. autor) udělal rozhovor s Theresou Stern pro Punk Magazine a tak se to dostalo mezi lidi.
Chtěl byste potkat Theresu Stern?
To je zajímavé. Kdysi jsem pracoval na krátkém filmu o muži, který si přečte její knihu, je tím zcela okouzlen a rozhodne se, že chce Theresu potkat. Dopadne to velmi tragicky. Co já vím, tak knize se dostalo jen jedné recenze, kde kritik byl nadšený intenzitou básní, ale uzavřel to slovy, že čím víc má rád onu knihu, tím míň se chce s autorkou setkat. (Smích)
Ve skupinách Neon Boys a Television, kde jste hrál s Tomem Verlainem, jste takto úzce nespolupracovali. Každý psal své písně, ne?
Ano, tam jsme každý psali za sebe. Theresa Stern byl jen jednorázový projekt. S Tomem jsme si moc do psaní a skládání nelezli.
Údajně nejste zcela spokojený s vašimi deskami. Jak fenomenálním debutem Blank Generation tak klenotem Destiny Street a proto jste vydal kompilaci Spurts: The Richard Hell Story v roce 2005.
To je pravda. Během první desky jsem byl velmi nezralý a neměl jsem moc zkušeností s nahráváním. Deska je dobrá a je tam spousta zajímavých momentů. Teď, když na to s čistou myslí koukám, tak vidím, jak jednoduché by bylo vše zlepšit. Kdybych měl malinko víc znalostí. Během nahrávání druhé desky jsem byl v hrozném stavu. Opravdu v hajzlu. Miluji ty písně, ale moje srdce tam nebylo. Prostě mě to tenkrát dostatečně nezajímalo.
Když jste končil s hudbou, tak vyšla kazeta R.I.P s písněmi nahranými v New Orleans v roku 1984. Jsou tam jedny z vašich nejsilnějších věcí. Co to bylo za mysteriózní session?
Rozhodl jsem se, že skončím s hudbou a tato kolekce bude na rozloučenou. Takže tam byli nevydané verze, outtaky a demáče. Chtěl jsem to ještě něčím doplnit. Plán byl ještě něco nahrát. Takže jsem odjel do New Orleans, což je nádherné město pro hudbu, a šest týdnů jsem nahrával v jednom sklepě s různými hudebníky co se mihli kolem.
Richard Hell: Age Monologue
Když jste přestal dělat hudbu, tak jste trochu flirtoval s hraním ve filmech.
Něco málo jsem udělal, ale připadal jsem si jak náměsíčník. Byl jsem v totálním komatu. (Smích) Nevěděl jsem co se sebou dělat a lidi mi nabízeli různé věci. Vždycky jsem miloval filmy a bavilo mě je dělat, ale opravdu nejsem kvalifikovaný, abych mohl ve filmech hrát.
Jeden z vašich nedávných projektů jsou vaše meditace o stárnutí, Age Monologues, které jste dal na YouTube.
Myslím, že tohle jsem nechal také padnout. Byla zábava na tom pracovat a digitální technologie mají tu skvělou vlastnost, že nic nestojí. Dva měsíce jsem na tom pracoval, ale přišly do toho další projekty. Miluji dělat filmy, ale zabírá to hodně času a navíc je člověk závislý na dalších lidech a jejich času. Téma stárnutí mě zajímá, protože jsem si neustále vědom, kolik zajímavého se může udělat, a že už není moc času.
Vaše první kniha Go Now je velmi autobiografická. Od hlavního hrdiny přes jeho přítelkyni jsou postavy snadno identifikovatelné s reálnými osobami. Byl to záměr?
Každá postava je jak mix reálných předobrazů tak zcela vymyšlená. Nedávno jsem četl velmi podrobnou biografii Marcela Prousta a srovnával s Hledáním ztraceného času. Což je archetypální a klasický případ literární biografie. Ale když se to srovná s jeho opravdovým životopisem je zcela jasné, že všechny postavy jsou pastiche – napodobeniny lidí z jeho okolí. Takže není pravda, že by to bylo o konkrétních lidech. Go Now je, ale postavený na příhodě co se mi opravdu stala. Byl jsem na tom opravdu špatně s drogami, nemohl jsem nahrávat kvůli právním problémům a můj tehdejší manažér Jack Riviera mi nabídl, abych přivezl jeho auto ze západního pobřeží na východ s tím, že bych jel s fotografkou Robertou Bayley a mohla by z toho vzniknout kniha. Do postavy fotografky jsem přidal ještě něco z Lizzy (Mercier Descloux – francouzská zpěvačka z okruhu ZE Records. Zemřela v roce 2004.- poz.autor), vymyslel situace a další sestavené postavy. Vzal jsem dikci jednoho konkrétního člověka, přidal nos druhého a nakonec to byla uplně nová postava. V této knize jsem chtěl ukázat jaké to je být drogově závislý, tak jak jsem to zažil. Je to popis psychologického stavu. V tomto je opravdu biografické. Jsem definitivně vnitřní spisovatel. Nejsem příliš silný v zápletkách. Spíš popisy a psychologie postav. Na své biografii pracuji už asi 6 měsíců. Nevím ještě, v jakém období jí uzavřu. Jest-li ve čtyřiceti nebo kdy. Práce jde dobře a je to opravdu zajímavé.
Richard Hell & Voidoids: Liars Beware
Matt Mason ve své knize The Pirate´s Dilemma píše o tom, že pirátství (v nejširším slova smyslu) s uměleckými díly je ryze avantgardní a punková myšlenka a často vás cituje. Co si o tom myslíte?
To je ten týpek, co se mnou dělal rozhovor? Knihu jsem nečetl a nic moc o ní nevím. Nic méně zdá se mi, že to je jen popis kulturního fenoménu a nepříjde mi to až tak kousavé a silné. Určitě jsme v nějakém přechodném období ohledně autorských práv. Je to hrozně složitá otázka a sám nevím k čemu se přiklonit. V každém případě jsem opravdu rád, že nezačínám s hudbou v dnešní době. Pro mě je nahrávání ve studiu skvělá věc, kterou jsem měl vždycky hrozně rád. Živé hraní je OK, ale turné opravdu nemám rád. Je to nudné a pro mě přímo mučivé. Když slyším, že nahraná hudba je k mání zadarmo a jediná možnost jak vydělat peníze je jezdit koncerty, tak to by pro mě bylo opravdu peklo. Ale na druhou stranu to vypadá fér. Velké korporace vždycky všechny okradly. Vyrobit CD je stojí dolar padesát a prodávají ho za osmnáct dolarů. A co jde k umělci? Minimum. Takže mě nijak nebolí, že je někdo kope do koulí, ale lidi co vytvářejí nahrávky? Byl bych rád, kdyby mohli existovat z toho, že něco tvoří. Takže kdo ví, jak to všechno dopadne.
Je pro vás hudba definitivně uzavřenou kapitolou? Nepíšete občas písně?
Už je nepíšu. Kromě výjimečných příležitostí. Občas jsem trochu zvyklanej a říkám si, že bych zase něco mohl udělat. Poslední co jsem udělal, byla píseň Oh kolem roku 2000. Myslím, že to je tak dobré jako cokoliv jiného co jsem kdy natočil. Byl bych spokojený, kdyby takhle vypadalo celé album. Ale musí to být praktické. Sehnat hudebníky, zaplatit jim, vyměřit čas, zkoušet, zaplatit zkušebnu a pak přemýšlet kolik toho dostanete nazpátek. Je to velký závazek a není to vůbec jednoduché. A nemám na to peníze. Oh vzniklo v době, kdy internetové společnosti byli na vrcholu své bubliny. A tahle firma byla neuvěřitelně bohatá a těsně před jejím kolapsem mi nabídla 10 000 dolarů za jednu píseň. Takhle jednoduché to bylo. Něco jiného je udělat album. To je 15 písní, takže 150 000 dolarů. Za tuhle cenu bych do toho šel. (Smích)
Richard Hell: Blank Generation Live
TOM KOMÁREK (foto: Sheelagh Bevan (copyright by Richard Mayers))