Zapomenuté klenoty: Iggy Pop – Zombie Birdhouse
0 Redakce 17.10.2008V seriálu Zapomenuté klenoty se budeme věnovat, přehlíženým a podceňovaným dílům důležitých umělců. Čas vše prověřil a my máme tentokrát možnost rehabilitovat a vynést na světlo všechny ty perly utopené v moři odpadu.
Iggy Pop – Zombie Birdhouse (1982)
Animal Records
Iggy, bez diskuzí vytvořil pár opravdu geniálních děl. Tři desky The Stooges samozřejmě, The Idiot, Lust For Life a pár úžasných písní… A tento monument. Naprosté UFO i v popově-eklekticky extravagantní diskografii.
V roce 1982 je po uměleckém a finančním propadáku Party Pop zcela na dně. Bez peněz, vyhozen od firmy, po uši v drogách a alkoholu a na hraně šílenství. Kvůli přežití objíždí mizerné kluby, kde si rychtuje zdraví a ztrácí jakoukoliv sebeúctu. Iggy se usazuje v brooklynské italské čtvrti, kde obchází bary, zpitý pod obraz šňupe vše co mu přijde pod ruku a stravuje se v levných čínských bistrech, pokud mu zrovna hlava nespadne do nudlí. Dle všeho situace vypadá bezvýchodně. „Byl jsem neuvěřitelně chudý. Bydlel jsem v miniaturním bytě bez topení ve čtvrti plné strarejch babek, mafiánů a děvek.“ Vzpomíná Pop. Tou dobou jsou Blondie na vrcholu svého popového impéria a rozhodnou se založit vlastní label Animal. Podepíší Gun Club (pro skvělý Fire Of Love) a Iggyho. Rozpočet je omezený. Produkce se ujímá Chris Stein z Blondie, který přivede bubeníka kapely Clema Burka. Iggy nemá co ztratit a tak se naplno pouští do experimentací s mladým kytaristou Robem DuPreyem, který má dost silný žaludek, aby snášel Popa během vyčerpávajících turné.
Iggy Pop: Eat Or Be Eaten
Iggy každé ráno dojíždí metrem do studia a pouští se do práce. Výsledek je ohromný. Deska začíná vypalovačkou Run Like A Villain. Afro-beat rytmus, surové new-wave kytary a Pop popisují apoklaptickou post-industriální krajinu, která ho honí až do bezvýchodné exploze drahých raket. The Villagers je melodičtější, ale sakra nervózní, klaustrofobická a paranoidní. Ig croonuje v barytonu a do toho beatnicky recituje své vize: „Ve vesmírném věku vesnický idiot řídí všechno!“ Angry Hills je překrásná balada, kde Iggy nádherně vyzpívává, pak je chvilku mimo a přistane krásný refrén a chytlavá melodie. První vrchol alba. Pak příjde podivná, industriální, repetitivní houkačka (dva tóny pořád dokola na synťáku jako u Suicide), kde se kontempluje mizérie vykořisťování a nesmyslnost hloupé práce. Life Of Work, kde se zpěvák ptá: „Co udělat s pracovním životem?“ Bez odpovědi. The Ballad of Cookie McBride má pedal-steel pod afro beatem a bzukotem syntetizátorů. Iggy zpívá jak pomatený transvestit, co to přehnal s poppers. Ordinary Blummer je další vrchol. Krásná balada, plná fatalismu, nostalgie, pesimismu, desiluse. Iggy nejdříve smutně popisuje své zlomené srdce, ale jeho zlost ho nejednou vymrští. Jak opilý akrobat pozorující svůj vlastní pád.
Iggy Pop at The Tube: Run Like A Villain a Eat Or Be Eaten (cca 1983)
Eat or Be Eaten je zlá punkárna na neurvale slapované base a neeroticko-epileptickém elektrickém pianu, kde zuřící Pop tancuje a boxuje se svým temným stínem. Buldozer je další punk, tentokrát postavený na kytarách, kde Iggy velmi cool popisuje ničivou krásu buldozeru co vše srovnává se zemí, Mocného Popa jako prvního. Podivná věc je balada Platonic, kde se poeticky diskutuje platonizmus v geometrických formách. Pěkný refrén s klidným zpěvem. Ještě podivnější, ale nadmíru fascinující je Horse Song, kde se Pop vidí jako kůň, kterého žena uklidnila, zkrotila a dala mu na pár hodin bezpečí. Kytary vyjí a zkouřený Pop na konci regulérně vyprskne smíchy.
Finále je nebezpečné. Watching The News je industriální funky-noise ala Throbbing Gristle, kde se ve vyfetované mlze mísí různé vokály, pokřiky („Kdo jsou tyhle lidi? Kde je marína? Prachy! Prachy! Ženy! Ženy!“), pazvuky, přetočené pásky, kusy vzhůru nohama a strašidelné výkřiky. Intenzivní lobotomizace. „Prezident oznámil, že vše odpaluje!“ Ještě hustější je Street Crazies, který má v sobě Tangerskou horečku popisující bloumání bláznů ze sociálních důvodů propuštěných na ulici. Tribální funk a Iggy, který psychoticky vyje, že má hlad. Do toho štěká, řve a recituje. Hrůzostrašné.
Pop je zde grandiózní, patetický, dojemný, vtipný a naprosto utržený ze řetězu. Dnes se čistý a střízlivý umělec svěřuje: „V ten moment jsem se naučil, že když jste v bezvýchodné situaci, je třeba vše ignorovat a udělat něco co je vám nejbližší a nejpravdivější. Naopak, když chcete někoho svádět jste pro lidi patetický a rychle je přestanete zajímat.“ Za pozornost stojí nádherný obal pořízený během drogovo-alkoholického výletu na Haiti, kde se Iggy nepěkně zapletl do voodoo kouzla, které mu ještě více znepříjemnilo život. Ale to je jiný příběh…
Následné katastrofické turné se ironicky jmenovalo The Breaking Point Tour.
Iggy Pop: Sweet Sixteen (Live The Tube '83)
TOM KOMÁREK