Alicia Keys: Vzestup soulové princezny
0 Redakce 13.10.2008V úterý 14. října navštíví Prahu Alicia Keys. Ti, kteří se ještě rozhodují a mají tuhle sedmadvacetiletou slečnu za nějaký R&B prefabrikát, by si měli uvědomit jednu věc. Možná má tvář jako z cukru, postavu k pohledání, rotace na MTv a milióny prodaných desek. Tím ale veškerá podobnost končí. Tahle mladá dáma si svůj úspěch odpracovala. Fakt, že svůj veleúspěšný debut Songs In A Minor vydala, když jí bylo dvacet, pro nás znamená jediné. Začít pěkně od plenek.
Milovnice klasiky
Rodiče dali své jediné dceři jméno Alicia Augello-Cook. Bylo to v roce 1981 v New Yorku, na Mannhattanu. Svou světle hnědou pleť získala po matce s italsko americkými kořeny a po otci pocházejícím z Jamajky. Nikdy prý neměla problém s tím, že by jako mulatka rasově nezapadala. Přesto, že jí po odchodu otce vychovávala bílá matka, nedělala mezi svými přáteli žádné rozdíly. Vyrůstala přece v Harlemu. „Moje matka není stoprocentně bílá. Alespoň ne uvnitř,“ říká Alicia. „Vždycky se stýkala s různými lidmi, takže já také. Její nejbližší přátelé nebyli nikdy bílí. Byli to Afroameričané, Hispánci, Dominikánci.“ S krizí identity zkrátka nikdy neměla problém. Její jedinou starostí tak byla už od útlého věku hudba.
Ve čtyřech letech si sice vystřihla jednu epizodní roli v seriálu The Cosby Show, v sedmi už ale začíná chodit na hodiny klavíru. Učí se Beethovena, Mozarta a Chopina a hlavně posledně jmenovaný se stává jejím hlavním oblíbencem. Jenže díky vyrůstání v Harlemu a díky dědečkovi, který v Detroitu působil jako rozhlasový dj, objevuje taky Marvina Gaye, Ninu Simone nebo Prince. O hip hopové podhoubí se v jejím případě postaral Notorious B.I.G. Stručně řečeno, Alicia má ráda klasiku a v její hudbě je to znát.
Alicia Keys: If I Aint Got You
S otcem se skoro neznala a nejbližším mužským příbuzným a vlivem jí byl již zmiňovaný dědeček. Když zemřel, bylo jí čtrnáct. Tehdy napsala svou první osobní píseň, I´m All Alone. V patnácti se jí ujal manažer Jeff Robinson, který s ní vydržel pět dalších let, která zbývala do jejího celosvětového úspěchu. Když o rok později dostudovala prestižní uměleckou školu, dostala se na Columbijskou univerzitu. V tu dobu se ale její manažer rozhodl, že ji představí zástupcům hudebních vydavatelství. Tentokrát se pro změnu ozvaly Columbia Records. Bylo jasné, že se Alicia musí rozhodnout pro jednu nebo druhou instituci. Hudební kariéra to vyhrála na celé čáře.
Na vlastních nohou
Smlouva s labelem byla na světě, teď šlo o to najít vlastní zvuk a nahrát desku. Nebylo to tak lehké, zvlášť když jí začalo vydavatelství posílat producenty, se kterými si nepadla zrovna do oka. „Bylo to peklo,“ konstatuje Alicia. „Byla to snad moje nejhorší zkušenost. Pořád jen ‚Pojď si vyrazit‘, ‚Nepůjdeme na večeři‘, ‚Zajdem ke mně domů‘. Byli hodně nezdvořilí a výsledkem toho všeho byla špatná hudba.“ Spolu s manažerem tohle neplodné období brzy ukončili a Alicia se rozhodla, že bude sama sobě producentkou.
V sedmnácti si tedy pořídila byt a v něm hudební studio. Samozřejmě, že v Harlemu. Začala intenzivně pracovat na vlastním materiálu a první skladbou, která se pak objevila také na jejím debutu, byla píseň Troubles. „Konečně jsem se naučila transformovat své pocity do něčeho, co dává smysl, co se dá sdělit lidem. Byl to bod zlomu. Moje sebedůvěra diametrálně vzrostla,“ přiznává. Také proto dokázala o něco později napsat baladu Fallin´, která jí otevřela dveře do světa a díky níž se zapsala do historie moderního soulu.
Album bylo téměř hotové, v tom se však změnil management v Columbii a s tím i názor vedení na to, jak by debutová deska měla vypadat. Chtěli mít její hudbu mnohem víc pod kontrolou a to pro ní i jejího manažera bylo v tomhle stadiu nepřijatelné. Všem je určitě jasné, jak si kravaťáci z Columbie asi dnes trhají vlasy. O poznání prozíravější byl majitel J-Records Clive Davis, tehdy osmašedesátiletý chlapík, který objevil třeba Bruce Springsteena nebo Patti Smith. I v případě Alicii ucítil tenhle ostřílený lovec talent a rozhodl se jej vehementně podpořit. Nejdřív uspořádal vystoupení, na kterém hrála jen pro vlivné lidi z šoubyznysu. O slzy dojetí prý tehdy nebyla nouze a nabídky do televizních show se začaly valit. Osobně pak Davis nechal nasadit videoklip k Fallin´ na MTv a neméně významné bylo i její vystoupení ve vlivné show Oprah Winfrey. Tahle mediální masáž přinesla brzy ovoce a debutu Songs In A Minor (2001) se prodalo kolem 12 milionů kusů. Za skvělý mix starého soulu a hip hopových beatů si odnesla pět zasloužených cen Grammy a sotva dospělá se mohla postavit vedle jmen jako Lauryn Hill nebo Erykah Badu. Na svůj věk prokázala nebývalé pěvecké i skladatelské schopnosti.
Alicia Keys&Jack White: Another Way To Die
Co má společného s Nirvanou?
Následující album The Diary Of Alicia Keys (2003) představuje další ranec hudby, která má své kořeny v minulosti, o které ví Alicia jen z doslechu. Poslouchat ale umí dobře. Návaznost na 70. léta je víc než patrná, aniž by přitom šlo o nějaké přehnané retro. Album je zvukově pestřejší, objevují se i samply (v You Don´t Know My Name přiložil ruku k dílu třeba Kanye West). Silnou skladbu umí ale stále napsat i bez cizí pomoci, skvělým příkladem je gradující If I Ain´t Got You. Na poličku si moha Alicia postavit další čtyři Grammy.
Za povšimnutí stojí i deska Unplugged (2005). Její prodeje nebyly ve srovnání s regulérními alby tak závratné, přesto se může pyšnit tím, že tak vysokých příček dosáhla v této sérii už jen Nirvana v roce 1994. Přece jen už ale nehrála tak „na sucho“ jako její grungeoví předchůdci. S muzikanty a hosty se na pódiu ohřálo 16 lidí.
Její zatím nejslabší (v jejím případě to ale neznamená, že špatná) deska As I Am (2007) už místy zavání R&B klišé. Trochu se zdá, že momentálně Alicia přešlapuje na místě a rozhoduje se, jakým směrem se vydá. Pořád ale dokáže udělat kvalitní soul, což potvrzuje třeba propracovaná píseň Lesson Learned (to klavírní vybrnkávání je skvostné). Za album si odnesla dvě Grammy.
Není pochyb o tom, že Alicia Keys nese pochodeň soulové tradice důstojně. Přitom se ve svém věku může ještě rozvíjet do netušených hudebních rozměrů. Na rozdíl od kolegyň typu Amy Winehouse na to má dostatek sebekontroly a ctižádosti. Třeba něco o jejím budoucím směřování naznačí i její úterní koncert.
MARTIN VEJVODA