Leonard Cohen: Navždy náš muž
0 Redakce 30.9.2008Když quebecký rodák Leonard Cohen vydal své první album ve 33 letech, neměl toho za sebou málo. Po pár mladistvých koketováních s hudbou (hrál na kytaru v jedné školní country-western kapele), nastoupil na nepříliš úspěšnou akademickou dráhu a především ve svých dvaadvaceti vydal první básnickou sbírku Srovnejme si Mytologie. Později s úsměvem vzpomíná: „Nejdůležitější u mladého básníka je ta nehorázná drzost s něčím přijít.“
Následoval přesun do New Yorku, kde se pohyboval v místní umělecké bohémě okolo hotelu Chelsea a amfetaminového davu následujícího Warhola. Poté chvíli tvořil v milovaném Řecku, napsal další sbírky a první romány. Z velké části autobiografické vzpomínky na dospívání mladého umělce v Oblíbené hře. A pak skvělý experimentální román Nádherní poražení, kde se mísí až beatnicky rozjetá obrazotvornost, poezie, smutek, zlé násilí, odcizení, absurdita, tápání, černý humor, sex a náboženství.
Neboli témata, která se později objeví v jeho písních. Zpět v Americe se pustil do koncertování po folkových klubech a z jeho písně Suzanne v interpretaci Judy Collins se stane hit. Po pár úspěšných vystoupeních na folkových festivalech přichází smlouva a první album.
RetroBites: Leonard Cohen
Songs of Leonard Cohen (1967)
Tato deska ve své době byla značně atypická. Žádné květnatě-psychedelické aranže, optimismus nebo experimenty. Velmi střízlivý zvuk postavený na hlasu a kytaře s nylonovými strunami. A ohromná až zneklidňující temnota popisující tiše doutnající vztek, chtíč, zradu, touhu po spáse a lásce, která je v umělcově pojetí nástrojem k bolesti (psychické i fyzické) nebo k občasné dobrotě. Vedle Suzanne tu jsou vrcholné kousky jako Master Song a Sisters of Mercy. Nebo ohromná So Long Marianne a nešťastně pravdivá Hey, That’s No Way to Say Goodbye. Ne nadarmo se tenkrát Cohenovi přezdívalo „Mistr erotického neštěstí.“ Důležité a zcela zásadní album. Doporučuji tuto desku poslouchat jen pokud jste v dobré psychické formě. Jinak riskujete sestup do hlubin smutku a deprese.
Leonard Cohen: The Stranger Song
Songs from a Room (1969)
Stále v aranžích sparťanské, ale méně konzistentní. Písně jsou většinou dobré (Bird on a Wire, The Story of Isaac, Seems So Long Ago), ale občas se jde pod obří standart debutu. Pořád tu je nahá intimita a drsná upřímnost při odhalování citů. I přes diskutabilní produkci, která nijak nepomohla nejistému a monotónnímu hlasu stále ještě začínajícího Cohena, se objeví perly jako interpretace dobové písně o francouzském odboji za 2.světové války The Partisan. V originále známý jako La Complainte du Partisan.
Songs of Love and Hate (1971)
Další velmi slušná deska. Od úvodní černočerné Avalanche (převzané mimochodem velmi dobře Nickem Cavem) po emocemi nabitou Famous Blue Raincoat, Love Calls You by Your Name až po spirituální Joan of Arc. Specifické aranže (např. dětský sbor) už pomalu dovytvářejí Cohenův rukopis a stanovují známý kolorit. Témata tu jsou opět láska, zrada, oslava promiskuity (Tonight Will Be Fine), literární obrazy a recitace jako na Sing Another Song, Boys. Celková nálada je „pro změnu“ opět velmi depresivní a skoro až bezvýchodná. Leonard je více jistý ve zpěvu, který tentokrát produkce dává do středu. Občasné vstupy ostatních muzikantů dodávají na atmosféře smutného podzimního listí. Mimochodem onen název odkazuje k tomu, že první strana je o lásce a druhá o hněvu. Nicméně na mém poškrábaném vinylu jasně stojí 1-Hate/2-Love…
Leonard Cohen: Avalanche
New Skin for the Old Ceremony (1974)
Master´s Piece! Pod alchymistickým obalem se skrývají mistrně napsané písně s bohatými aranžemi čítající perkuse, kytary, mandolíny, bendža. Vše je zde naprosto omračující. Rozezpívaná Is This That You Wanted?, reminiscence na hotelové milování s Janis Joplin v Chelsea Hotel #2, bojová There´s a War, kterou by bez problému mohli převzít The Clash. Hypnotická jak duch postřelené šelmy Who´s By Fire nebo temné historky o žárlivosti, propadu do osobních pekel, mystice lásky a hrdinství. Zavilý A Singer Must Die nebo přepracovaný folklor z 15.století Leaving Green Sleeves. Jedno z nejhezčích alb Leonarda Cohena, který vám může dodat, když už ne naději, tak alespoň porozumění.
Death Of The Ladies Man (1977)
Leonard Cohen prožívá krutý rozvod (explicitně popsaný v básnické sbírce téhož jména) a rozhodne se spolupracovat s megalomanským alkoholikem Philem Spectorem. Výsledek je dílo, které mísí pověstnou Stěnu zvuku s osobní bolestí básníka. Jsou tu sebemrskačské kontemplace (Iodine, Papper Thin Hotel), rozjívené country pořvávačky jako Don’t Go Home with Your Hard-On (s Bobem Dylanem a Ginsbergem ve sborech, přeci jenom…) nebo tragédie jako I Left A Woman Waiting. Vrchol alba je rozmáchlá Memories, kde se opilý básník vydá na flám, sbalit „tu největší a nejblonďatější holku“, ale nachází jen strašidelnou vnitřní prázdnotu. Monument. Odvážné, spalující, grandiózní a stále ještě nedoceněné.
Recent Songs (1979)
Návrat k folkovému pojetí, ale s orientálními, jazzovými a dokonce i world-cikánskými vlivy. I když se Cohenova poezie stala v 70. letech více agresivní a (ještě více) pesimistická až zatrpklá, je zde už od úvodní The Guests více uvolněný a i když staré obsese jsou pořád přítomné, objevuje se humor a elegance. Bolest, ztráta a vyčerpávající izolace stále trvá, ale tak nějak se bere jako součást okolních kulis. Přebírá se The Lost Canadian (nebo-li Un Canadient Errat) s přizvanými mariachima a celé album krásně končí podivnou Ballad of the Absent Mare, kde zapomenutý kovboj hledá svého koně. Leonard Cohen nechává tušit, že to byla stejně dopředu jen jakási romantická hra. Etránge…
Various Positions (1985)
Dosti nevyrovnané album, které má vedle sebe jedny z nejlepších Leonardových písní, ale také dost průměrný, nijak zvlášť zajímavý papundekl. Velkou roli zde hrají harmonie vokalistky Jennifer Warnes a celková nálada se nese v country&western stylu. Je tu nadpozemsky krásná, geniální Hallelujah a nádherně fatalistická Dance Me To The End Of Love, znějící jako něco mezi řeckou lidovou a francouzským popem. Pak tu je velmi johnnycashovská Heart with No Companion. Zajímavý je (lehce přiopilý) country dialog The Captain s úsměvnou až sokratovskou aurou, kde voják přebírá otěže od umírajícího kapitána. Velmi dobrá a citlivá produkce obzvlášť zazáří na závěrečné If It Will Be Your Will. Flegmatické meditaci na téma proč je nutné pokračovat. Když je to tvá vůle…
Leonard Cohen: Hallelujah
I´m Your Man (1988)
Opus magnum. Regulérně. Leonard Cohen dosáhl neuvěřitelné básnické síly, když se začal zaobírat rezignací, smrtí, nikdy nekončící žízní po lásce, kreativní krizí a celkovou deziluzí. Zvuk se zmodernizoval do podob syntetizátorů a automatických bubeníků. Kupodivu to není vůbec na škodu. Naopak to sedí k novému světáckému postoji muže ve středních letech, který toho viděl tolik, že si může dovolit nosit černé zrcadlovky. Začíná se s First We Take Manhattan, kde Cohen přiznává krizi, ale hodlá vše dobít a pokořit. Pak nešťastná láska, na kterou prostě není lék. Pesimistické konstatování o tom, že všichni vědí, že loď jde ke dnu a co hůř. Erotické (nebo tragikomické?) vyznání lásky, kde hlavní hrdina je schopen udělat pro svůj vysněný objekt touhy cokoliv. Kubánsko-nicaragujské komentáře v Jazz Police. Valčík jak staré zrnité fotky z velkých časů Vídně prohlíženy na počítači. A závěrečné finále Tower Of Song. „Mí přátele jsou mrtví, moje vlasy šedivé, jsem šílenej do lásky, ale nedostává se mi, narodil jsem se takhle, nemohl jsem si vybrat, s darem zlatého hrdla a platím svůj nájem ve Věži písně, ptám se Hanka Williamse jak moc se tam cítí sám. Slyším ho jen kýchat. Oni tam nenechají ženu, aby tě zavraždila. Ne ve Věži písní…“
Jeniffer Warnes & Leonard Cohen: First We Take Manhattan
Leonard Cohen: Tower of Song
The Future (1992)
Zcela jistě nejpopulárnější (mnohokrát na všemožných soundtrackách) a nejpřístupnější Cohenovo album. Jsou zde syntetické balady, apokalyptické (a divně radostné) konstatování přicházející apokalypsy v The Future („Viděl jsem budoucnost bratři! Je to vražda.“) nebo hospodské pop-country Closing Time. Satiricko tragická kritika systému v Democracy. Zbytek dodává Be For Real od soulmana Fredericka Knighta a Always od Irvinga Berlina. Písně jsou ale příliš dlouhé a kromě silných singlů ne příliš zajímavé. Navíc synteticko-orchestrální styl desky na rozdíl od předešlého opusu již není až tak objevný.
Leonard Cohen: The Future
Ten New Songs (2001)
V přestávkách mezi svým buddhistickým exilem do kláštera Leonard společně se zpěvačkou a zde multi-instrumentalistkou a spoluautorkou Sharon Robinson představuje „deset nových písňí“. Leitmotivem celého alba je „loučení“. Nejlépe slyšeno na Alexandra Leaving a You Have Loved Enough. Hudebně se pohybujeme v černobílých krajinách, kde hluboký Cohenuv hlas popisuje smutek a nekonečné fialové krajiny ztráty a beznaděje. In My Secret Live nebo příběh smutného opilce v That Don´t Make It Junk. Některé aranže, zvuky a hudba můžou být diskutabilní, ale z alba se snáší křehká krása tragedie. Jako, kdyby vyslovit bolest by jí nadobro zahnala.
Leonard Cohen: In My Secret Life (z aktuálního turné – amatérské video)
TOM KOMÁREK (foto: SONY BMG)
27. 09. 2008, Tesla Arena (dříve Arena HC Sparta Praha), Praha