Sigur Rós v Praze: Islandští introverti nadchli české diváky
0 Redakce 20.8.2008I bez slibovaného smyčcového kvarteta a dechové sekce dokázala islandská kapela znít jako celý orchestr. V Pražské HC Sparta Aréně to ukázala vděčnému českému publiku. Víc než tenhle ne zrovna přívětivý prostor by Sigur Rós slušely spíš intimější klubové prostory. Jenže popularita islandské kapely narostla do takových rozměrů, že to už zřejmě bude navždy jen zbožným přáním. Dlouhé šňůry lidí na pražském Výstavišti mluvily za všechno.
V sektoru pod pódiem bylo dusno, které se dalo od samého začátku krájet. V ještě větší nevýhodě byli ale členové Sigur Rós, kteří na pódium (žádná předkapela se nekonala) nastoupili přesně v osm. Oblečení byli totiž do mundůrů jak z devatenáctého století, v nichž trochu připomínali Oscara Wildea.
Záhy se ale chopili nástrojů a koncert začal vskutku velkolepě. Jónsi vzal do ruky kytaru, Kjarri se posadil do svého klávesového kouta a společně s bubeníkem a basákem rozpoutali klidnou bouři v podobě Svenf-G-Englar z jejich průlomového alba Ágætis Byrjun. Koncentrovaná krása se rozezněla halou a nezbylo než s úžasem poslouchat, jaké zvuky dokáže z kytary vyloudit Jónsiho smyčec. Ozvěna jeho falzetu pronikala všemi kouty arény. V tichých okamžicích, kdy se rozezněl jen jeho hlas, bylo možné poslouchat, jak celé publikum ani nedutá. Kouzlo Sigur Rós totiž spočívá mimo jiné v tom, jak dokáží pracovat s kontrasty. Chvíle ticha střídají chaotické zvukové stěny a postupná gradace vás dovede téměř do euforie. Něco takového se dá zažít jenom na koncertě. To potvrdila i následující skladba Glósóli z předposlední desky Takk. Jónsi každou píseň hluboce prožívá a jeho trpitelské grimasy a hlasité nádechy vás vtáhnou přímo do centra dění.
Velmi dobře fungovaly i věci z novinky. Veselá a rytmická Vid Spilum Endalaust publikum trochu rozhýbala. Sigur Rós takové skladby pro koncerty potřebují. Stejně příznivě lidé uvítali píseň Hoppípola, na níž se naplno ukázalo, jak chybí slibované smyčcové kvarteto Amiina a dechová sekce. Ve srovnání s koncertními záznamy to ubralo skladbě na intenzitě. Jónsi však naučil publikum jednoduchý popěvek, čímž se nedostatek mírně vykompenzoval. Kapele chvíli trvalo, než se s lidmi rytmicky sehrála, konečný výsledek byl ale působivý. Diváci se melodie spontánně drželi i po skončení skladby a sami si za to zatleskali.
Vrcholem koncertu se pro mě stala píseň Saeglopur z desky Takk s nádherně jednoduchým klavírním „samplem“. Tady se mistři gradace ukázali opět v plné síle. Je až k neuvěření, jak mohutný zvuk dokáží čtyři lidé vyloudit. Došlo i na jejich debutovou desku Von, ze které v poslední třetině koncertu zazněla monumentální kompozice Hafssól. V tuto chvíli se stal středem pozornosti basák, který vzal do ruky pověstnou bubenickou paličku. Zvonivý zvuk se nesl celou desetiminutovou skladbou až do naprostého hluku a chaosu, z něhož na samém konci zbyla jen jednoduchá melodie Kjarriho flétny. Následující veselá Gobbledigook byla příjemným kontrastem, který trochu zkazilo kýčovité duhové osvětlení a padající papírový sníh.
Přídavek si publikum vydupalo rychle a dočkalo se odměny v podobě závěrečné písně z desky (). Na deset minut jsme se tak mohli zaposlouchat do melodického fiktivního jazyka vonlenska. Jónsi v druhé polovině vytáhl svůj extrémně vysoký falzet snad až z paty a dovedl kapelu i publikum do kytarové katarze. Nikdo pak už nemohl odejít z koncertu nespokojený. Ačkoli islandští introverti s diváky příliš nekomunikovali, jejich dvojí úklon a potlesk věnovaný hledišti mluvil za vše.
MARTIN VEJVODA (foto: archiv kapely)
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY