The Last Shadow Puppets: … na nich není nic zvláštního
0 Redakce 11.8.2008Arctic Monkeys, ať už si o nich myslíte cokoliv, jsou fenomén. Pracovní název mého neméně fenomenálního pojednání o jejich frontmanovi a dalších (ne)zajímavých věcech zněl – Všechno, co jste kdy chtěli vědět o panu Turnerovi (ale báli jste se zeptat). Teď už jsme ale v současnosti, kde jsou otázky grátis, ale za odpovědi…
Aby bylo hned od začátku jasno – můj vztah k arktickým opičkám není zrovna vřelý. Chybí mi u nich cokoliv tajemného, jsou na mě moc obyčejní, jsou jako většina z vás. Vyvolávají dojem, že kdyby se člověk zčistajasna bez přípravy ocitl na stejném místě jako oni, taky by se stejně tak „nevýrazně“ choval. I díky téhle bezpohlavnosti zřejmě zasáhli tolik lidí.
S nahlédnutím do šílených prodejů jejich debutu si je třeba přiznat, že tolik indie kids ani na ostrovech nemají. Tudíž Arctic Monkeys asi poslouchají jak fanoušci The Who, tak McFly.
Když si na sebe dnes Alex Turner (to on je Arctic Monkeys) natáhne úzké džíny a sáčko (viz klip k prvnímu singlu The Age Of Understatement z Rudého náměstí), vypadá rozhodně líp, než před lety v šusťákovce, ale pořád je vidět, že tohle není ani tak jeho styl, jako to, co se od něj očekává. A tak je to i se samotnou hudbou.
Arctic Monkeys jsou především nějakým zvláštním způsobem šikovně zamaskovaný doklad doby. Či chcete-li – její výmluvný artefakt. Tak všeobjímající a zároveň nic neříkající, že se nelze divit ani těm uhozeným teoriím o tom, jak je to celé výmysl chytrých hudebních managerů a vydavatelství, snažíc se svézt na indie vlně a popostrčit ji směrem k mainstreamu.
Jak šel čas?
Od slavných demáčů, kterými si přes internet vlastně podepsali smlouvu na desku (zajímavé je, že tehdy se jim ještě neříkalo „noví The Jam“, ale vystačilo se s Franz Ferdinand), přes zmiňovaný megaúspěch Whatever People Say… k desce č. 2. Tam se trochu přitvrdilo, ale základ zůstal totožný, stejně tak adorativní recenze britského tisku (v Rock&Popu ale Favourite Worst Nightmare svého času dostala redakční ohodnocení 2,79 – dost mizerný výsledek; před nimi ten měsíc byli i Maximo Park).
Q a NME nejde brát jako bernou minci, čistě z toho důvodu, že v případě negace statutu „zachránců všeho“, který právě oni Arctic Monkeys připíchli, by šlo o prachsprosté popření sebe sama, následované nedůvěrou čtenářů, ještě větším poklesem prodeje časopisu atd. Navíc Alex Turner je dnes v situaci, kdy si může dovolit pět let nic neudělat a stejně se na něj nezapomene. A dokonce ani v případě nějakého výraznějšího propadu by podle všeho moc neutrpěl. Na to už celý mýtus kolem Arctic Monkeys nadmíru přerostl sebe sama.
Tak jako tak, o pár věcech v téhle kauze není sporu: 1) Turner má talent psát chytlavé songy s „třídními“ texty (jasně, není to žádný básník, ale aspoň ví, o čem píše); 2) Disponuje spontánností, energií a nezbytným mladistvým nadšením; 3) Jejich songy mají rozdílnou strukturu, než drtivá většina současných kytarovek, jsou poměrně celistvé a přitom do sebe dokáží vtěsnat spoustu rozdílných vrstev; 4) Jak se onehdá psalo v Živlu, hudba Arctic Monkeys evokuje přesně ten pocit, jaký máte, když vám je 17 a ještě věříte, že není problém se jednoho dne sbalit, obletět svět balónem, po přistání v baru potkat Miss Kalifornie 2003 a odvézt si jí jejím krásně žlutým Lamborghini k sobě domů; 5) No a jak už bylo řečeno, trefili se do doby, kde se vše motá v kruzích.
Když popisujete nudu, nevyhnete se jí
Teď je Turner o dost jiný, než před dvěma-třemi roky, a to nemluvím jenom o hadrech, co nakoupil. Zvládá se posouvat i v textech. Už nejsou zdaleka tak vysazené na těžký život nezletilých, co tráví svůj čas na šedivých sídlištích anglických průmyslových měst mezi Playstationem a zevlováním před jediným barem široko daleko.
Alex Turner přechází z hnutí nevyrovnané mládeže dál, resp. nic jiného mu ani nezbylo. Má prachy, má holky, má koks (pokud mu teda Matt Helders něco nechá), má slávu. Má všechno, co kdy chtěl. Chtělo by se citovat -„když jediné co chcete, je být slavný, dost pravděpodobně toho i dosáhnete“, ale…! Turner se snaží, vyvíjí se a my se teď podíváme radši než na nejapné vtipy, jak a kam.
The Last Shadow Puppets je projekt dua Alex Turner & Miles Kane, to se aspoň říká. Ve skutečnosti jde o sólovku Turnera s pár back vokály Kanea a výraznou produkcí Jamese Forda. Tak výraznou, tak moc volající „hej, tyhle zvuky se dneska roděj´ jedině ve studiu Mr. Forda!“, až se vám chce brečet. A čerpá se v ní HODŇE ze 60´s. Bacha, to je ve světě opiček unikát! Arctic Monkeys totiž absorbují mnohem větší časové rozpětí v mnohem menším konkrétním záběru. Nejde nevzpomenout Jardu Švelcha a jeho příbuznou teorii o „houbě, která nasaje všechno, co slyší“ V tom ostatně možná tkví celý ten fenomén, co za sebou táhnou.
U The Last Shadow Puppets je nadevše cítit konkrétní vliv, ať už jde o Scotta Walkera (tedy Jacquesa Brela), Love nebo „jen“ o poctu Davidu Bowiemu v podobě coveru In the Heat of the Morning. Sám Turner v jednom rozhovoru řekl, že „tahle deska osloví i starší posluchače, pro které mohou být témata Arctic Monkeys nezáživná“. Krásná myšlenka. Takže teď už konečně bude Alexe Turnera znát i váš děd. Je fakt, že aranže a celková nálada The Last Shadow Puppets by mnohem více seděla zhýralému umělci kolem padesátky, Turnerův frackovitý monotónní přednes (z dřívější apatičnosti nyní až k usínání) se lehce ztratí ve složitých strukturách písní AM, když ale přijdou na řadu rozmáchlejší postupy (aby nedošlo k mýlce, nic ve stylu poslední deska Muse, čímž se před vydáním „strašilo“, se nekoná), orchestr a nebezpečné móresy v podobě symfonií jako od Morriconeho… škoda mluvit.
Abych byl za svini
A co mají sakra znamenat ty mezihry a natahované konce? „Try so hard“ momenty se v plné parádě ukazují už na obalu alba. Největším problémem desky je právě tohle – záměry jsou dobré, ale očividně se nedaří spojit víc protichůdných věcí – písničkářství vs. zvuk, například, dohromady. Vzhledem k tomu, že u The Last Shadow Puppets je těchhle věcí míň, ale za to jsou výraznější, než u Arctic Monkeys, štve vás to a hlavně je to zbytečné pro Turnera, protože i tak výsledek rozhodně stojí za poslech a nadále bezpečně zůstává v tom lepším, co dnes vychází. Jen to nejdůležitější, titulek tohohle článku, se mu opět nepodařilo popřít. Samé Turner, Turner, už vám z toho taky hučí v hlavě? Ok, hlásí se pan Kane. Na něm se dá krásně ukázat to proklamované „ztotožnění se všemi“. Kdybyste od zítřka nastoupili do půlročního kurzu zpěvu v Lidušce, doma si naposlouchali pár desek Gang Of Four a přestěhovali se do sousedství k Turnerovic rodince, jste v The Last Shadow Puppets místo něj. Nic navíc sice nepřinesete, budete jen dělat křoví a občas si něco „zaštěkáte“ (váš vrchol bude v Separate And Ever Deadly), ale dohromady to udělá krásné promo debutu vaší kapely… jakže se jmenujete, The Rascals? Tak to jo, teď už nezapomeneme.
Abych nebyl za svini
Songy, co byste si měli, i kdyby jen kvůli porovnání s tím, co jsem do vás v předchozích řádcích hustil, sehnat (věřte nebo ne, dělá to dobrou polovinu desky!) – The Age Of Understatement (pro ten precizní „gestapácký“ rytmus při válečném pochodu na Moskvu), nejlepší věc alba, baladu Standing Next To Me, se vším dobrým a bez jediného z výše zmíněných neduhů, Calm Like You (i kdyby jen pro ten kratičký okamžik…, čas 2:06) My Mistakes Were Made For You (Doherty měl For Lovers, Turner má tohle, přeberte si to),
I Don´t Like You Anymore (jako něco z chystané třetí desky AM?) a předposlední Meeting Place, která začíná melodií jako vystřiženou z toho nejněžnějšího období Francoise Truffauta a stejně jako v jeho filmech se pak už jen čeká na něco, co dávno odešlo. Na jemnou psychadelii a la Stone Roses, která je někde jinde, na tu The Coral, která je (bolí to říct) taky výš. Turner jednoduše nikdy neudělal nic, co bych nečekal. Nikdy neřekl nic, co bych už nevěděl. Přesto ho mám po téhle desce o něco radši, než dřív. Nevím proč. Možná proto, že to celé paradoxně nepůsobí nikterak vyhroceně ambiciózně, ani za každou cenu progresivně (hiphopové beaty tu nakonec nejsou v takové míře, jak se čekalo a asi je to dobře). Turner říká – „tady to máte, dělejte si, co chcete“. A já dělám taky pořád to samý, nemůžu si prostě pomoct. Poněkolikáté cituji něco o tom, že zvláštní je na nich právě to…
JAKUB PEŘINA