ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 4823 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Jazz&Blues: červenec 2008

0 Redakce 21.7.2008

Nové album tria Roberta Balzara s Johnem Abercrombiem, Dr. John a jeho deska pro New Orleans a Cassandra Wilson
v prvním dílu nové rubriky Jazz&Blues. V příštím vydání – na měsíc srpen – přineseme kromě aktuálního tématu i žebříčky, přehledy nových desek a další zajímavé informace z jazzové a bluesové muziky.

Transatlantické jazzové příběhy
Nové album tria Roberta Balzara s Johnem Abercrombiem spustilo most přes moře

Silných jazzových alb s mezinárodními přesahy se u nás v poslední době urodilo několik. Sotva má však kterýkoli ze zahraničních spoluhráčů našich jazzmanů delší nahrávací rodokmen, než Abercrombie, jehož jméno najdete na albech pana bubeníka Billyho Cobhama, polské vokální kouzelnice Urszuly Dudziak nebo rockového čarostřelce Henryho Kaisera. A Balzarův záběr, který sahá od vlastního tria přes Illustratosphere a J.A.R. až ke skupině Hany Hegerové, dokumentuje povedený obal se sloním výtvarnem, jehož autorem je Dan Bárta.

John Abercrombie a Miroslav Vitouš se znají už ze druhé poloviny osmdesátých let, kdy spolu hráli. Ale co bylo z hlediska alba Tales dříve: John Abercrombie jako host nebo Miroslav Vitouš coby producent?
První byl Miroslav Vitouš, který předal Johnovi jako vzorek naše cédéčko Overnight. Tak jsme získali Johna…

Vaše album působí velmi kompaktně, jak dlouho vznikal jeho koncept i repertoár?
Koncept vznikal přibližně půl roku, já napsal konkrétně pro tuto nahrávku tři věci a jsou tam ještě moje dvě starší skladby. S Johnem jsme jeden den zkoušeli a přitom vybrali jeho tři skladby. A ve studiu jsme nahrávali dva dny.

Spolupráce se zvukovým mistrem Tadeuszem Mieczkowskim i Studiem Zbygniewa Preisnera spojuje Tales i nové album Illustratosphere – Animage. Kdo polskou cestu objevil?
V roce 2004 jsem hrál s Piotrem Baronem, Michalem Tokajem a Viktorem Lewisem v Gdaňsku, kde mi na hotelu Michal pustil svoji novou triovou desku. Na první poslech mě kromě skvělého hraní zaujal úžasný zvuk nahrávky. Od Michala jsem dostal na Tadeusze kontakt a ve Varšavě jsme s ním natočili cédéčko Overnight. Pak jsem Tadeusze pozval do Prahy na nahrávání s Johnem Abercrombiem. Tales jsme míchali v Krakově ve Studiu Zbygniewa Preisnera… samozřejmě o všem věděli kluci z Illustratosphere a společně jsme se rozhodli natočit tam i Animage.

Album Tales jste vydal na vlastní značce Robert Balzar B.C.W.D., ale v distribuci ho má jedna z „majors“. Považujete to za optimální?
Jelikož vám v naší zemi žádná velká firma na realizaci jazzového cédéčka nedá peníze, myslím, že je zbytečné, aby dostala celý vlastnoručně vyprodukovaný projekt. Já už měl tuto zkušenost s cédéčkem Overnight, kterého se prodalo 3 500 kusů, takže jsem se rozhodl pro stejný model.

Pro export se zdá být anglický sleeve-note, jehož autorem je Bill Milkowski, autor měsíčníků Jazziz a Jazz Times. Máte už na album nějaké ohlasy ze zahraničí? A funguje stále kredit české basové školy?
V současné době se snažím desku nabídnout do zahraničí. Nevím, jestli je to kritikou Billa Milkowského, ale reakce jsou pozitivní… Ale myslím, že kredit si každý musí vybudovat sám, v tom vám žádná „česká basová škola“ nepomůže. Já si s prominutím myslím, že česká basová škola neexistuje, to by musela být i americká, dánská nebo kamerunská basová škola. Jen shodou okolností se ve stejnou dobu v Americe ojevili dva čeští, velmi talentovaní a zdatně technicky vybavení kontrabasisté Miroslav Vitouš a Jiří Mráz. Nikdo ale přeci nepozná, že Mráz hraje českou a Gary Peacock americkou basovou školu! Jistě jsme tady měli jednoho z největších klasických kontrabasistů, profesora Františka Poštu, který připravil řadu vynikajících hráčů, kteří odešli do zahraničí a někdo jejich umění a talent přiřknul „české basové škole“… Prostě se u nás učí basa správným způsobem, ale nejenom u nás.


Doktor pro New Orleans
Dr. John věnoval nové album rodnému městu

Osmapadesátiletý Malcolm „Mac“ John Rebennack, Jr., známnější pod uměleckým jménem Dr. John, představuje žijícího klasika neworleánského r&b, s nímž jsme měli loni poprvé tu čest také u nás na festivalu Music In The Park v pražské Stromovce. Zpívající pianista se nedávno připomněl novinkou City That Care Forgot.


Dr. John je jedním z mála bílých hudebníků, kteří dokonale zažili tamní kreolskou tradici. V New Orleansu vyrůstal pod vlivem černošských hudebníků, mezi nimiž si cenil nejvíce pianisty Professora Longhaira. Na konci 50. let se stal vyhledávaným studiovým hudebníkem – to hrál ovšem ještě na kytaru. Když Maka v roce 1961 postřelili do ruky, přesedlal na hammondky i na dnes neodmyslitelný klavír a v kariéře pokračoval coby profesionální klávesista v Los Angeles.

Překonané okultní r&b

Vážný zájem o voodoo přivedl mladého Rebennacka k pseudonymu Dr. John Creaux The Night Tripper a albem Gris Gris (1968), které propojilo mystiku a kreolské prvky, vzbudil živý zájem rockerů, takže na desce Sun, Moon And Herbs (1971) už hostovali Mick Jagger a Eric Clapton. Polovina 70. let však pro Dr. Johna znamenala bod obratu od duchařiny zpátky k neworleánského rhythm’n’blues. Tuto tvář zachytilo i jeho hostování při koncertu The Last Waltz, který na rozloučenou pořádala ve velkém stylu skupina Band. Kontakt s rockovými celebritami neztratil ani později, třeba na albu Television (1994), kde si s Anthonym Kiedisem z RHChP „vystřihl“ duet Shut D Fonk Up. Před třemi roky, kdy hurikán Katrina zle pocuchal velkou část jihu Spojených států, především však New Orleans, reagoval Dr. John se skupinou Lower 911 benefičním minialbem Sippiana Hericane. Ve stejné sestavě vznikla i novinka City That Care Forgot, která je holdem metropoli v deltě Mississippi a r&b střídá s funkem i gospelem. Mezi hvězdnými hosty defilují písničkářka Ani DiFranco, jazzový trumpetista Terence Blanchard, countryový veterán Willie Nelson i starý známý Eric Clapton, který nahrál krásné sólo do skladby Time For A Change. Album vyšlo na lokálním labelu 429 Records, ale našince více potěší zpráva, že titul převzala i značka Cooking Vinyl, kterou u nás distribuuje Panther.


Cassandřiny standardy po 20 letech

Cassandra Wilson platí za jednu z nejvýraznějších jazzových vokalistek střední generace, ale standardů mezi jejími mladšími nahrávkami naleznete jako příslovečného šafránu. Dvaapadesátiletá rodačka z Jacksonu ve státě Massachusetts si radši půjčuje skladby třeba od Boba Dylana nebo Joni Mitchell; na albu New Moon Daughter (1996), které zpěvačce zatím jako jediné vyneslo cenu Grammy, sáhla dokonce po Love Is Blindness od U2 a Harvest Moon ze zpěvníku Neila Younga. Horká letní novinka Loverly, která vyšla na velkém labelu Blue Note, v tomto kontextu představuje velké překvapení, protože jejích tucet skladeb stojí a padá – s výjimkou původní Arere – na jazzových standardech, což se Cassandře naposledy přihodilo před dvaceti lety na albu Blue Skies. Tentokrát si můžete v netradičním podání připomenout kupříkladu Millsovu St. James Infirmary, Ellingtonovu Caravan nebo slavnou filmovou píseň Black Orpheus, jejímž autorem je Luiz Bonfá. Opravdu nečekejte žádný mainstream, který je u podobných kolekcí jindy neodmyslitelný: záruku skýtají jména kytaristy Marvina Sewella, pianisty Jasona Morana, basistů Lonnieho Plaxica a Reginalda Veala, bubeníka Herlina Rileyho a perkusionisty Lekana Babaloly. Statut speciálního hosta má jediný muzikant, který ovšem stojí za to… ano, skvělý trumpetista Nicholas Payton.

PAVEL VÍŠEK