N.E.R.D.: Boční projekt dvou producentských mágů?
0 Redakce 14.7.2008 The Neptunes a N.E.R.D. – jména, která od sebe nelze tak docela oddělit a přece každé označuje něco jiného. V každém případě se za oběma skrývá šedá eminence, která udávala zvuk poslední dekádě. Pharrell Williams byl v jisté době neodmyslitelnou ozdobou každé druhé desky ze zámoří, o videoklipech ani nemluvě. Kdo něco znamenal, musel mít s tímhle drobným, ale nepřehlédnutelným chlapíkem něco společného. Producentské duo The Neptunes, které zformoval se spolužákem ze střední školy Chadem Hugem má na svědomí hity pro jména jako Justin Timberlake, Britney Spears, Usher, Jay-Z, Busta Rhymes nebo Ol´ Dirty Bastard. Seznam jejich spoluprací by vystačil na několik virtuálních stránek. Jen málokdo se dostal takhle vysoko a dokázal se na pomyslném producentském Olympu udržet. 
Kombinace studených synťáků a živelných bicích linek se stala poznávacím znamením jejich elektro-funku, který dnes kopíruje kdekdo. Faktem je, že v poslední době jsou The Neptunes trochu v útlumu a na paty jim šlapou Timbaland, will.i.am nebo Kanye West. Nikdo jednoduše není nepřekonatelný a sílící kritické hlasy svědčí spíš o tom, že svou skladatelskou laťku nasadili příliš vysoko.
Dobrovolní outsideři
Možná také proto se spojili s rapperem Shayem a vytvořili svůj sólový projekt N.E.R.D., který by se dal chápat jako očista od nároků mainstreamu, jehož se stali postupem času do určité míry obětí. Název kapely prý znamená „No One Ever Really Dies“, spíš si ho ale přeložte jako pitomec nebo outsider. Naprosto bez ostychu se hlásí k tomu, že tenhle projekt je takové jejich trochu zvrhlé dítě, které si dělá, co chce a kašle na to, co si o něm budou ostatní myslet. Kdyby vystupovali jen jako The Neptunes, asi by se tihle pánové brzo zbláznili. Kdyby tu byli jen N.E.R.D., nikdo by o nich nevěděl. Jako producenti jsou Williams a Hugo profesionálové a skvělí řemeslníci. Jako sóloví hudebníci se nemají za co stydět, ale překročit pomyslnou hranici směrem k první linii pop music se jim zatím nepodařilo. Potvrdil to i Pharrellův dlouho očekávaný debut In My Mind, který nepřinesl nic jiného než spoustu hostů v nevýrazných skladbách. Deska působila jako koláž sestavená z fragmentů, které zbyly na pracovním stole The Neptunes. V tom je možná hlavní problém – všechna esa pánové vytahují z rukávů na albech hvězd, pro které pracují, a na jejich vlastní počiny už jim nezbývá dost nápadů.
In Search Of…
V roce 2001 jich ale měli v zásobě ještě poměrně dost. Deska In Search Of… vyšla nejdřív v Evropě, ale pro americké vydání v následujícím roce ji dost podstatně překopali. Elektroniku se snažili nahradit živými nástroji a jejich dnes už typický funk-rockový zvuk byl na světě. Nikdo už si nemohl plést zvuk N.E.R.D. a The Neptunes. Vždyť účelem bylo právě odpočinout si od hlavního „zaměstnání“ a trochu si hudebně užít. Pharrellova kombinace rapu a jemného falzetu si skvěle rozumí s téměř breakbeatovou rytmikou a funkovými kytarami (Things Are Getting Better). Nejvýraznějším místem alba je ale v pomalejším rytmu se linoucí Provider. Pánové tu dokazují, že kromě tanečních vypalovaček umí napsat i „obyčejnou“ soulovou píseň. Svou eklektičností a zvukovou pestrostí by se dala deska přirovnat k funkovějším počinům Prince.
Fly Or Die
V podobném duchu se nese i druhý počin Fly Or Die, na kterém se trio ještě víc stylizuje do živé kapely. Kytary jsou nabroušenější, bicí si zachovávají hip hopovou rytmiku a nálady přecházejí s pomocí synťáků z rockových do vesmírných. Nemá smysl pozastavovat se nad tím, jak dobré či špatné písně tihle pánové napsali. Mnohem víc tu jde totiž o zvuk. Studioví peciválové a elektroničtí alchymisté se naučili hrát na hudební nástroje a chtějí nám to v plné parádě ukázat. Ze srdce jim přejme, že si to náležitě užívají. Je tu ale znát, že myslí víc na sebe než na posluchače. Ti možná zaznamenají, že kombinace rocku, soulu a R&B je zajímavě podivná, žádné trvalejší dojmy na nich ale pravděpodobně nezanechá.
Seeing Sounds
Aktuální deska Seeing Sounds je někde na pomezí těch předchozích. Chytrý název alba poukazuje na nervovou poruchu zvanou synestézie, která může způsobit, že sluchové vjemy vidíme v podobě obrazů. Takhle sofistikovaný zážitek ale od nového počinu nečekejte. Není špatné, má zkrátka své silnější a slabší chvilky. Ty slabší přichází v podobě tanečních vypalovaček, které někdy nemají daleko k breakbeatu. Everyone Nose (All The Girls Standing In The Line For The Bathroom) začíná jako zběsilá jízda s dunící basou a nepravidelnou rytmikou, kterou nesmyslně vystřídá jemná klavírní selanka a nastartovanou energii úspěšně utlumí. Taková je vlastně celá novinka – postrádá smysl a soudržnost, neví, co chce. Mají to být zvukové experimenty koketující s drum and bassem (Spaz) nebo balady s hip hopovým beatem čerpající to nejlepší ze šedesátých let (Sooner Or Later)? Druhá možnost se zdá být tím správným řešením. Ukazuje totiž, že když si producenti z povolání dají tu práci, dokáží zkomponovat gradující skladbu téměř epických rozměrů. V tom je právě ten problém. Při svém pracovním vytížení totiž asi Pharrellovi a Hugovi na skutečné skladby nezbývá dost tvůrčí energie a zbytek alba tak vyplňuje spousta zbytečné vaty. Přitom je vidět, že na to mají.
MARTIN VEJVODA
Spaz (jenom audio)