Sporto: My nejsme cool, stávaj se z nás pomalu starý blbci…
0 Redakce 13.7.2008Sporto se definují jako Powerpop/Electro/Post Punk. Což sedí. Jejich opus One Minute Cardinal vyšel v originální formě jako flashový mp3 přehrávač v umělecky zpracovaném obalu od výtvarníků Olgy Benšové a Radka Siduna. Do toho Sporto úspěšně koncertují, pilně skládají, remixují a rozšiřují svou formaci. Na otázky odpovídá zakládající duo Bourek a Šampón.
Mohli byste zrekapitulovat vznik Sporto? Šlo o paralelní projekt vedle Ememvoodoopöká, který následně rozkvetl?
Bourek: Kdysi jsme se Šampónem začali dělat nějaký věci na počítači, taky jsme měli takovej label Neonarcist, spousty projektů, Sporto jediný přežilo. Rozpad Emems přišel náhodou ve chvíli, kdy jsme se nechávali přemlouvat ke koncertu. Po tom prvním vystoupení se to začalo rozjíždět, tahle fáze byla velký dobrodružství, objevování možností, hledání toho živýho tvaru. Vlastně je to pořád takový napínavý, rychle se to mění a vyvíjí.
Jak moc změnil Sporto příchod Dády? 
Bourek: Byl to jednak další krok k “živějším” koncertům, tři lidi toho uhrajou víc než dva. Zároveň Dádovu přítomnost vnímám jako důležitej katalyzátor všech těch věcí kolem. On to má všechno vyřešený, hrál obrovský koncerty s obrovskejma kapelama, má hrozně moc zkušeností. Oproti třeba Šampónovi, pro kterýho jsou ty věci nový a neznámý, je tohle ten protipól, kterej tomu všemu dává zdravej odstup. Dádova role v kapele je důležitější, než to vypadá. A myslím, že to funguje i obráceně, že ta kapela je pro něj víc, než se zdá. Zajímavý je to teď, kdy ještě přibyl Kuba, kterej je jednak o dost mladší než my a navíc vůbec nemá žádnej background tý punkový scény, ani jako fanoušek. Vidí některý ty věci třeba jinak, ale vždycky strašně dobře. A je zajímavý to všechno sledovat.
Šampón: Já z toho měl ze začátku hrůzu, protože jsem byl zvyklej na Sporto ve dvou, ale postupem času jsem si uvědomil, že Kuba i Dáda jsou vlastně důvod, proč nás to teď tak baví, proč se hrozně těšíme na každej další koncert a proč jsme vždycky trochu nasraný, když už je konec.
Zaujalo mě, když jste prohlásili, že vaše rychlé pracovní tempo – natočit skladbu, hodit na myspace – je to, co vás dostalo do povědomí…
Bourek: No k tomu není moc co dodat. To je samozřejmě logickej postup, nikdo tady tyhle věci nedělá a tomu nerozumím. Na co všichni čekaj? Další věc je, že se třeba na myspace snažíme hodně komunikovat a funguje to.
Ideální by byly 2 geniální alba za rok, plus zabijácké singly. Jako v 60. nebo 70. letech. Každý rok nová koncepce, nový look, nová revoluce…
Bourek: My tý kapele věnujeme relativně málo času. Myslím, že to hodně stojí na určitý harmonii mezi náma a pak to všechno jde samovolně, bez nějakýho maniakálního zkoušení a pilování. Sporto je spíš určitý kolektivní duševní rozpoložení. Zajímavý je, že ty věci jsou hodně otevřený aktuální náladě, a i když v jádru kapely jede počítač s nějakejma smyčkama, jsme schopný ty věci zahrát technicky precizně s absolutně mizerným vyzněním, stejně jako to všechno zprasit a je to třeba nejlepší koncert. Mně osobně zajímá hlavně ten proces, jak se to vyvíjí, jak se nám spolu hraje. Mám rád chyby, baví mě, když to třeba celý v půlce koncertu spadne, když se ztratíme a pak se zase někde sejdem… je to legrace. Ale to jsem odbočil. I přes to málo času jsme schopni dělat poměrně dost věcí, včera jsme pustili do světa takovej srandovní DJ mix s několika letníma tanečníma peckama, jen tak pro radost kamarádům. Máme rozdělanejch pár dalších projektů, všechno to jde, když se chce.
CD berete jako mrtvé medium a desku One Minute Cardinal jste vydali jako součást flashového MP3 přehrávače. Jak jste přišli na tento nápad? Dostali jste velkoobchodní slevu na flashky…?
Bourek: Kamarád nám to nabídl, vrátili jim do velkoobchodu nějaký přehrávače, který už si nikdo nekoupí, protože maj malou kapacitu, tak jsme dostali tenhle nápad. Natočit desku když jezdíš na koncerty, v hotelech, klubech, smíchat to v autě, a pak to prodávat i s přehrávačem. A splnilo to svůj účel. Mluvilo se o tom, jinak by to nikoho nezajímalo. Podařilo se nám dostat do médií naše názory na stav hudebního průmyslu, o konci CD tady do tý doby nikdo nemluvil. Když jsem pár měsíců po tom čet tiskový zprávy k nový desce Ohm Square, jako bych čet svoje vlastní slova. Netvrdim, že by to bez Cardinala udělali jinak, ale myslim, že jsme minimálně začali formovat nějakou myšlenku, logickej postoj. Cílem neni přece vydělat prachy, ale dostat hudbu mezi lidi.
Co někdy v budoucnu vydat něco na vinylu? To svojí poezii má.
Bourek: To je samozřejmý – zrovna posíláme jeden master, split EP s Midi Lidi, do lisovny. Já si cédéčka nekupuju, kupuju vinyly. Pro mě je to tak, že kdo chce jenom tu muziku, stačí mu mp3. Buď si je někde ukradne, nebo si je koupí, nebo jsou zadarmo, ale kdo chce opravdu desku jako fetiš, pěknou věc, koupí si vinyl. Major labely venku začínaj znova vydávat vinyly, trh s CD nikoho nezajímá. Máš ipod, itunes, klik, a už to hraje. Anebo to potřebuješ mít, chceš to mít, chceš si to opravdu vychutnat, koupíš si vinyl. Vždyť CD nemá ani pořádnej obal.
Mám pocit, že Sporto vždy kladli důraz na songwriting, píseň…
Bourek: Jo, pro mě je to sdělení právě v tom songwritingu. Nevim, jestli je to srozumitelný, ale mně nejde ve finále o tu hudbu a o ty texty, ale o ten proces toho vznikání. Jak napsat dobrou popovou písničku, hit.
Jak skládáte? Kolektivní práce nebo čínská demokracie?
Bourek: Většinou mám já nebo Šampón nějaký torza, ale pak se to rozvíjí společně. Nic zajímavýho. Postupným hraním a obrušováním se to nějak formuje a vyvíjí. Ty věci nemaj finální tvar.
Co texty? Jaká je metoda? Historka, osobní zkušenost, zvukomalba, cut-up?
Šampón: To je dost různorodý. Jasný, že nejlíp se ti texty píšou po nějakým osobním prožitku, když máš chuť ze sebe něco dostat. Na druhou stranu někdy stačí jenom nějaký slovní spojení nebo věta a zbytek vzniká víceméně samovolně. Nehraju si na básníka a nevadí mi moje pocity formulovat banálním jazykem.
Jaké české umělce respektujete a máte rádi?
Bourek: To je trochu těžký. Moc zajímavejch věcí tady neni. Z pochopitelnejch důvodů je mi blízká postpunková scéna kolem Silver Rocket, mám rád některý hardcore věci. Gnu, Lyssa, Fetch!, Vas Szuszanne, Lakmé, Flowers For Whores, Lahar… Bavěj mě Midi Lidi, Matkore, Pio Squad, Supercrooo.
Šampón: Já to moc neregistruju, krom kapel ze SRR mě občas baví nějaká hiphopová deska, naposledy LA4 (až na ty trapný hostovačky Oriona a Wladimira) a Pio Squad, který mi dohodil Bourek.
Dle jednoho vtipného obrázku na vašem webu, viditelně nemáte rádi psavce Benjamina Slavíka…Co to? Nesdílíte jeho názory a psací styl?
Bourek: Benjamin Slavík je idiot, jako spousta jinejch. To že jsme ho takhle vydissovali nemá žádnou velkou relevanci, byla to jenom škodolibá sranda, nahrál na smeč, tak to dostal. Spoustu lidí to pobavilo a o to šlo.
Šampón: Benji je parodie na starou školu hudebních publicistů, co sem žral, když mi bylo 16.
Kdysi jste někde prohlásili, že „Sporto je bezstarostná prognóza krize středního věku těch, co byli rádi, že dospívali, když byla zlatá éra taneční hudby na ústupu, ale teď jim je to líto.“ To se vám opravdu stýská po La-Di-Dě, DJ Loutkovi a Shaku v Roxy? Na druhou stranu postavit nějaký post-punkový revivial by vás zcela jistě nenapadlo ani ve snu, že?
Bourek: To jsou takový řeči. Ale taneční hudba, rovnej beat, to mě vždycky zajímalo v různejch svejch polohách, hlavně technicky – jak udělat ten groove, věc co lidi rozhejbe. My jsme o generaci starší než ty nu rave kids. Mícháme nějakou jakoby tucku s postpunkem ne proto, že by to bylo v módě, ale proto, že prostě máme rádi New Order. Že jsme ve stejný době, když jsme brali rozum, poslouchali, co já vím, Daft Punk, Blur a Fugazi.
Jaké místo má u vás humor a nadsázka, když pracujete se všemi těmi disko odkazy a 80s synťáky?
Bourek: Já nemám rád takovou jakože vtipnou hudbu. Sporto neni parodie. Máme od toho všeho odstup, baví nás to, máme z toho srandu, bůhví jak to nežereme, ale pořád všechny ty prostředky co používáme, jsou věci, co nám jsou blízký. Jestliže tam jsou disko odkazy, je to proto, že máme rádi disko. 80s synťáky? Šampón je skoro fanatickej fanda prvních desek Depešáků. Je to všechno jenom reflexe toho, co se nám líbí a co nás formovalo.
Prohlásili jste, že poselství Sporto je ukázat lidem, že to co děláte, můžou klidně dělat taky. Sakra punkové stanovisko! Svým přístupem a filozofií nakonec vlastně jste punková kapela, nemám pravdu?
Bourek: Samozřejmě. Hudba je pro každýho, kdo chce něco říct. Já si přeju, aby tady byla fakt silná scéna kapel, jako je Sporto, nesmí to bejt všechno jenom po trendech a hadrech a tom, že je to děsně cool, bejt v kapele. My nejsme cool, stávaj se z nás pomalu starý blbci, rostou nám břicha, který už nikdy neshodíme, chodíme do práce, příští rok mi bude třicet, mám půlroční miminko. A vedle toho kapelu, která je pro mě jako velký dobrodružství, plnící se sen. Možná, že kdybychom se rozhodli, že budeme velký, slavný, v módě, nebo umělecky hodnotný, nebo bohatý, tak by to nefungovalo. Sporto je kapela stejná, jako jsme my. Každej může mít kapelu takovou, jako je sám.
Až na výjimky jste toto léto skoro nehráli na festivalech. Jaký máte vztah k českým letním festivalům?
Bourek: Nikdy jsem nebyl na žádným jako návštěvník a asi nebudu.
TOM KOMÁREK (foto: archív kapely)