Je hudba Coldplay bez duše?
0 Redakce 4.7.2008Jakékoliv rozpravy na téma „je hudba Coldplay bez duše?“ jsou bezcenné. Zkusme alespoň přijít na to proč. Zkusme to přes Hřebejka. Můžeme mu na základě všech těch jeho filmů plnejch hřejivýho člověčenství vyčítat kalkul a trapnou hru na divákovy nejobyčejnější city? Můžeme. Ale o tom to není. Hřebejk, stejně jako Chris Martin, to tak prostě cítí, stejně jako spousta lidí si ráda nechává útočit na city.
A protože zde to je útočení s lehkým přesahem směrem k vznešenějším výšinám, nesklouzáváme vyloženě k lidové zábavě a je to tak pro nás celé zas o něco zamotanější. Můžeme buď jít dál, s tím že nás žádní Coldplay nezajímají (a pustit si třebas Nicka Drakea) nebo, a to udělám já, kriticky na nich ocenit to, co bez pochyb dobře zvládají a zkusit si v tom najít něco svého. Protože, i kdyby to tak nedejbože bylo, také kalkul a trapné hry se musí umět.
Terapie pro masové vrahy
Když vzpomínám na Coldplay a mé zážitky s nimi spojené, začnou mi před očima vyskakovat vpravdě roztodivné věci. Pamatuju si je z pořadu Unzipped na Radiu 1, v časech jejich první desky, kdy se ještě celkem nekriticky chválilo. To proto, že od začátku byla nastavena jasná pravidla, přes která se nešlo. Tj. máme tu spoustu melodií zapamatovatelných na první poslech, nic převratného, ale pěkné to je, pěkné… Pamatuju si, jak mi jeden padesátiletej anglán, co sebou vždycky nosil speciální malou ledničku jenom pro svý Heinekeny, zasněně vyprávěl, jak jsou Coldplay ta nejlepší kapela, kterou se jeho země může pyšnit. Pamatuju se, i když tady bych radši zapomněl, jak mi jedna modelka, už trochu míň zasněně, říkala, že má z hudby hodně ráda Clou a hlavně Codlplay, pro to jak jsou krásně smutný a pozitivní zároveň. „Život je těžkej, ale musí se žít dál“, tak nějak to říkala. Takže Coldplay především jako hudba pro lidi, co neposlouchají hudbu?
Nicméně se taky pamatuju na jeden rozhovor s Bretem Ellisem, kdy na otázku, co by Patrick Bateman, „hrdina“ jeho nejslavnějšího díla, poslouchal v dnešní době (tenkrát, v 80. letech, kam je příběh Amerického psycha zasazen, to byli Genesis), řekl: „Asi Coldplay (smích)“. Což je, pokud jste četli knihu/viděli film, sakra zajímavé odhalení! Patrick totiž neměl všechnu tu lidskou sounáležitost moc v lásce. No a když pak zabíjel škodnou, vždy se po dokončení svého díla pěkně usadil, zapálil si nějaký ten doutníček a zapnul cd-přehrávač… Takže si představte, jak tenhle masový vrah sedí ve svém apartmá na Manhattanu, poslouchá A Rush Of Blood To The Head a potichu si s Chrisem šeptá – „nikdy není pozdě na nový začátek…“. Nádhera, co?
Esenciální otázky, nicneříkající odpovědi
Co jsem tím vším chtěl říct? Zkrátka to, že Coldplay jsou ve své jednoduchosti tuze složitý případ, napříč všemi spektry potravinového řetězce (ano, Patrick jedl i modelky). Teď ovšem přijde to nejdůležitější, na čež možná někteří z vás už přestali čekat – Viva La Vida Or Death And All His Friends. A Coldplay jsou na ní zlí, fakt! Normálně se s tím neserou, a jestli pro vás dosud byl Chris Martin tím, kdo přišel o panictví v nějakejch třiadvaceti, tak tady mezi řádky jasně dává najevo, kdo že tu každej večer ulehává vedle jedné z top 5 milf světa a ne, nejste to vy a není to ani Robert Downey Jr aka Iron Man, ale tenhle plešatějící tatík, s charismatem na úrovni Rádi Diestlera. A s ním složité, do posledních detailů vyladěné kompozice, kde se tlačí na pilu tak, až si u toho jeden samou znuděností nevšimne, že ruka už je pryč.
Sám Chris prvně nezpívá jak kastrát, spíš chce osedlat býka jako Bono. A kunčaft Brian Eno
kýčovitě vyplňuje poslední mezírky tam, kam se 100 % sebedůvěra kapely ještě neprotřela. Celé je to o hodně více nad věcí, než kdy dřív, ale ne tak nešťastně elitářsky jako v případě X&Y, je vidět, že Coldplay už jsou jinde, než většina fanoušků jejich tklivých balad, resp. že chtějí být jinde – tahle snaha je krásně dojemná a vychází na výbornou, čistě z toho důvodu, že v jejich světě rozdíl mezi věcmi, o kterých kdy mluvili a o kterých si jen mysleli, že mluví, nikdy nebyl nijak velký. A co je na tom vůbec nejsrandovnější?
Že jim to většina lidí jim zbaští i takhle. Ze setrvačnosti. Vsadím se, že třebas takové paní Farské z Ulice by to ušetřilo spoustu bezesných nocí. Coldplay, stejně jako lidi z tohohle seriálu, řeší takové ty otázky, o kterých si prorocky myslí, že by se o nich mělo dnes víc mluvit. Bohužel pro mě (a naštěstí pro ně) byly, jsou a budou odpovědi na ně v kteroukoliv dobu vždy stejně obecné a nicneříkající. Což opravdu je, jak chytře předpovídala slečna modelka, smutné i pozitivní zároveň. V tomhle stylu bude stále o čem mluvit, na čem vydělávat, toho se není třeba bát. Ať už to bude pátá, „ještě více happy“ deska Coldplay ft. Kylie koncem příštího roku nebo ta patnáctá, kdy už budou pro mainstreamový pop čistým produktem, jakým je dnes například Madonna. Bez ohledu na to, co udělají.
Ať žije život
Osobně neberu Colplay jako guilty-pleasure, protože za a) pár jejich songů vidím jako skutečně zajímavé a originální (aktuálně Lovers In Japan a Strawberry Swing),
b) o tom zbytku se nedá říct, že bych se u něj byť jen styděl za to, že mi přes všechny zjevné výhrady které mám, běhá mráz po zádech apod., prostě mě jen nudí svou nevýslovnou předvídatelností, tím, že třeba i když přitvrdí, tak nikdy nepřekročí nastavené hranice. Jako by všechno od začátku bylo součástí nějakého olbřímího plánu, kde je i tak velká deska, jako Viva La Vida Or Death And All His Friends, jen dalším zdolaným schodem. Kam to celé vede nevím a vědět ani nechci. Umění to není.
Co závěrem… Nebudu vám tu pateticky vyprávět, jak je to romantický, bejt v prdeli, jak si člověk v přítomnosti Coldplay užívá i svý „deprese“ nebo nedejbože něco o póze druhých (holt jsem Triumf zla už přečetl). Nebudu odpovídat na otázky typu – a co ty jsi dokázal, zpíval s tebou někdy celý stadion?, nebudu reagovat na osočování z typické české malosti a nepřejícnosti (které je dneska obzvlášť populární, už i chudáci ze Silver Rocket si tím skrz Glena a Markétku prošli). Jediné co říkám je – proč poslouchat Coldplay, když: 17. 6. – The Notwist, Silver Jews, 24. 6. – Paul Weller, Sigur Ros, Beck, 15. 7. – The Hold Steady, 21. 7. – Primal Scream nebo třeba 5. 8., to vychází nová deska Conora Obersta, 9. 9. Okkervil River a 23. 9. – Mogwai…? Jestli si tuhle tzv. nejočekávanější desku roku odpustíte nebo ne, to je už váš boj. Jenom připomínám, že mě za to platili…
JAKUB PEŘINA (foto: EMI)
