Sonar 12: Ať nežijí duchové!
0 Redakce 21.9.2009Rozhazují vám nábytek, upíjejí vám gin, osvěžují mrtvé vzpomínky, tropí neplechu v pokoji i na duši. Nevyžádaní duchové jsou pohromou pro každého slušného člověka. Jak uvidíte v klipech Everytime I Die a The Scare, místa, kde straší, nejsou tím nejlepším místem pro relaxaci. Maserati pomocí dokonale promazaných instrumentálek vyjednávají s duchy šesti bratří Maseratiů, slavných průkopníků luxusního automobilismu. Na druhou stranu, spiritisté Porcupine Tree už ovšem dlouho svou produkci zakládají na vyvolávání duchů minulosti. A Om? Ti vzývají jednoho ducha, toho svatého, co se skrývá v napěchované dýmce a otevírá póry vaší duše. Pamatujte: Před zlými duchy utíkat, dobré vdechovat.
Porcupine Tree – The Incident
(Roadrunner)
Klíčová slova: mellotron, širokoúhlá hudba, prog, melancholie, riffy
„Nejlepší, co můžeš udělat, je brát všechno, co ti přijde – protože čas letí…“
Steven Wilson, kápo anglických Porcupine Tree, nemá rád, když se jeho muzice říká prog rock. To je asi stejný nesmysl, jako kdyby White Stripes tvrdili, že nehrají blues. Porcupine Tree jsou naopak jednou z kapel, která žánr prog rocku v téhle dekádě rehabilitovala. Není to antikvovaná instrumentální exhibice pro pár fousatých Poláků, ale nesmírně lyrická a nadčasová muzika. Ačkoli je na jejich nové desce slyšet daleko víc metalu než dřív, emocí číslo jedna je pinkfloydovský sentiment z ubíhajícího času. Je to zvláštní paradox prog rocku: na jednu stranu matematicky náročné rytmy a supermoderní zvuková architektura, na druhé straně věčná posedlost zašlým mládím, ztracenou nevinností a zažloutlými fotkami. Na The Incident to funguje o to líp, že se Wilson vykašlal na nějakou hlubokomyslnou koncepční dramaturgii a skládal (zdá se) daleko víc intuitivně, od oka. A z jeho oka to půjde rovnou do vašeho ucha.
Every Time I Die – New Junk Aesthetic
(Epitaph)
Klíčová slova: stoner rock, dřevorubci, spacáky, košile, blues, halucinace
„Bůh ví, že jsem unavený, ale nesložím hlavu, dokud nebudu doma. A kdyby si moje ruce našly jiné tělo, tak jim nemůžeš zazlívat, že se chtěly zahřát.“
Kdyby ZZ Top hráli hardcore a jako hosty si pozvali The Dillinger Escape Plan, znělo by to přesně takhle. Agresivní riffy se střídají s jižanským zpěvem a bluesovými sóly, zbasovaný zvuk se line ze zesilovačů Orange a nápor neustává. Pětice z amerického Buffala se řítí, jako kdyby ujížděla kradeným pick-upem a na korbě měla vyskládané srnky, které po cestě porazila. Nenechte se zmást singlem Wanderlust, frontman Keith Buckley mnohem raději křičí a řve, ale i na zpěv si občas najde čas. Výsledná kombinace je vyvážená – roztroušené stonerrockové chvilky přesně postačují na krátký oddech, po kterém se znovu těšíte na pořádný nářez. Když Keith tvrdí: „Nic mě nevychýlí ze směru, nic mě nezpomalí. A není nikdo, kdo by s tím nesouhlasil,“ můžete mu věřit.
The Scare – Oozevoodoo
(EMI Australia)
Klíčová slova: floutci, protinožci, blondýn ze Silverchair, post-punk, narozeninový večírek
„Nepamatuju si, o čem jsem diskutovali, ale pamatuju si, co jsi měl na sobě.“
Už jsme si mysleli, že celé to post-punkové retro je hotové. The Strokes zvadli, Interpol zašli a věčná béčka jako The Editors a The Rakes byla po zásluze zapomenuta. Ale jak se to často stává, Austrálie není úplně synchronizovaná se zbytkem světa. A tak se The Scare, jedna z nejzajímavějších kapel tohohle revivalu, dostala na výsluní až teď a právě vydává druhou desku. K nervní rytmice s náběhem na disko a okázalému hejskovství přidali The Scare nepřeslechnutelné vlivy Birthday Party a vůbec Nicka Cavea. Jasně, jsou to pozéři. Ale jsou to pozéři s uměleckou licencí, nadaní ironií a vtipem. Dobré písně, řezavé kytary, excentrický zpěv týpka, co si říká Kiss Reid (doufám, že to je pseudonym). To vše ve vynikající produkci Daniela Johnse ze Silverchair (!). Uvítejte australskou dekadenci.
Maserati – Passages
(Temporary Residence)
Klíčová slova: sporťák, NASA, Athény, instrumentálky, opakování = matka moudrosti
Letíte raketoplánem, vypočítáváte další kurs, na displejích se přesýpají čísla. V mezihvězdném prostoru je hrozné ticho, a tak si pustíte něco, aby se vám lépe pracovalo. Maserati z amerických Athén skládají s matematickou přesností, vrství na sebe melodie, přelévají se z jednoho kanálu do druhého a postupují stálým tempem. Pět minut brousí jeden riff a hrají si s ním, dokud z něj nevytěží všechno, co jde, pak přejdou na další. Passages je sice jenom takové EP s remixy navíc, které má fanouškům zkrátit čekání na další plnohodnotnou desku, kvůli dvěma instrumentálním hitovkám No More Sages a Monoliths si ho ale musíte poslechnout.
Om – God Is Good
(Drag Records)
Klíčová slova: rozjímání, stoner rock, ganja, buddhismus, minimalismus
„Meditace je příprava na smrt.“
Čtyři písničky, dva hudebníci a většinou jenom dva nástroje. Om ze San Francisca nechtějí nijak narušit vaše rozpoložení, jejich zenový stoner rock je tichý, klidný jako tibetské zaříkávání. Přesto v něm pulsuje zvláštní napětí, které i z devatenáctiminutové písničky vytvoří poutavou zvukovou cestu. Al Cisneros pomalu táhá tóny z hučivé basy a zároveň zaříkává, úžasný bubeník Emil Amos z Grails i z pomalého tempa vykouzlí strhující rytmy. Když už je mručení dost, sáhne dvojice po orientálních nástrojích a pomocí exotických melodií vyvede posluchače z meditace zpět do našeho světa. Kdyby Om hráli v kostelech, určitě by přilákali nové věřící.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI