Baddies: „Sorry, mám děsně prořízlou pusu!“
0 Redakce 29.10.2009Etrémně britská angličtina, extrémně kytarové riffy, extrémně britsky vypadající košilové uniformy a trocha stoner feelingu. To jsou Baddies. Frontman Michael Webster uvažuje o tom, proč jsou některé britské kapely tolik britské a proč to mimo ostrovy nejde. Tu spoustu energie Praha okusí už 2. listopadu.
Kapela Baddies zní při pohledu z ČR velmi britsky, cítíte se typicky britskou kapelou?
Michael Webster: Určitě jsme vyrostli na klasických kapelách, jako byli třeba Clash, kteří v podstatě definovali britský zvuk, tomu označení se nemůžeme vyhýbat. Britské skupiny mají určitě unikátní zvuk. My se ho nikdy nesnažili dosáhnout, bylo to přirozené. Když hraješ a skládáš upřímně, tak se musí ve tvojí tvorbě projevit tvé kořeny. Pak musí být pravda, že zníme britsky a jsem rád, že to říkáš.
Znáš i nějaké kapely mimo ostrovy, které znějí autenticky britsky?
MW: Vlastně ne, je to spojené s tím původem, asi to není možné úplně věrně napodobit. Skutečně dobré britské kapely jsou jedině odsud. Znám skvělé kytarovky ze Skandinávie jako třeba The Hives, Rolling Stones mají taky skvělý a originální zvuk, ale je v nich prostě něco amerického. Je složité toho dosáhnout, když nejsi odsud, nebo tu určitou dobu nežiješ. Je to dobrá otázka, nikdy jsem o tom neuvažoval, ale nejspíš to musíš mít někde v kostech.
Hráli jste letos poprvé na řadě gigantických festivalů, jste z toho kolotoče unaveni?
MW: Ano, strašně moc. Objeli jsme třicet dva festivalů, to je spousta cestování, spousta času, byli jsme po létě dokonce nominováni na nějakou cenu za nejvíc festivalových koncertů. Ale chceme hrát pro co nejvíc lidí po celém světě, tak jsme do toho letošní léto dali všechno a věřili, že se nám ten vklad vrátí.
Britské kapely mají na pražských koncertech často početné britské publikum, máte podobné zkušenosti i z jiných evropských metropolí?
MW: Nehráli jsme v Evropě před nijak velikými masami, ale pamatuji si třeba váš Planet festival. V letadle jsem registroval hodně Britů na cestě do Čech. V Praze je prý levné a dobré pivo, tak tam spousta Britů jezdí. Na druhou stranu se občas ožerou a porvou, a pak se za ně člověk spíš stydí.
Dali jste se dohromady v roce 2007, to jsou pouhé dva roky. Zažíváte tedy prudký a závratný vzestup?
MW: Byli jsme všichni už dřív v nějakých kapelách, takže máme představu, jak funguje život v kapele. Na druhou stranu máme i řadu nových zkušeností, já například nikdy nezpíval jako frontman. Těšil jsem se, že vylezeme před lidi a budeme co nejvíc hrát, to byl náš hlavní cíl. Cítil jsem, že všichni chceme jít nahoru a jsme ochotni do toho jít po hlavě. Vždycky hledíme dopředu, tohle bych poradil každému, kdo chce s kapelou něco dokázat. Co nejvíc hrajte a jděte za tím, co si přejete. Hlavně se nenechte odradit neúspěchy, kterých vždycky přijde celá řada.
Název kapely „Baddies“, tedy „záporáci“, podle mě trochu kontrastuje s vaší celkem uhlazenou image. Rozhodně vypadáte víc jako hodní kluci, co myslíš?
MW: (smích) To je fakt! Vypadáme spíš jako klaďasové, i když image mně osobně připomíná kostýmy z filmu Vykoupení z věznice Shawshank, ty vězeňské uniformy. Ve filmu jsou zlé postavy často fakt hajzlové, ale třeba v animovaných filmech jsou záporní hrdinové vždy i trochu sympatičtí.
Takže nikdy jste se neoblékali jako praví záporáci, třeba do kůže?
MW: Můj bože, do kůže? To vážně ne. Občas jsme nosili snad jedině černé oblečení.
Do jednoho rozhovoru jsi řekl, že jste na začátku museli tvrdě pracovat a chodit do zaměstnání, kde jste měli problémy vše zvládat. Nepřipadali jste si špatně, když jste všechno investovali do tak nejistého projektu jako je kapela?
MW: Bylo to těžké období, i když ani teď nevyděláváme žádné závratné peníze. Byl problém skloubit koncerty s prací, dostat se včas na místo, napsat a nazkoušet nové písně, ale vždycky jsme dali přednost muzice, navzdory problémům. Na ničem jiném nezáleželo, bylo to krásné období, bojovat o každý krůček vpřed. Baddies jsou každopádně hodně pracovitá kapela a vždy budou. Na festivalech koukáme na velké kapely, které přijedou s naklaďáky plnými techniky, na všechno mají lidi, všechno funguje a nic se nemůže podělat. Kapely na naší úrovni těžce shánějí každý kousek vybavení, všechno si dělají samy a neustále se potýkají s komplikacemi. Je to ale skvělá zkušenost, která je stmelí.
Moc díky za tvůj čas, těším se na koncert.
MW: Taky děkuju a promiň, že tolik mluvím, mám děsně prořízlou pusu.
JAKUB ANDĚL
2. 11. 2009, Praha, Lucerna Music Bar